Z toho se poserete

Klid jsem zachoval i já - díky soustavnému tréninku v duchu odpouštět, nebrat si nic osobně a nikomu nedovolit otrávit mě přebytkem svého jedu.
Minulou středu jsem během dopolední práce v ordinaci přijal dva telefonické hovory. Volaly mě dvě ženy, obě lékařky, obě velmi rozrušené, naléhavý, rozčilený hlas, společné téma - onkologie. Nebudu tentokrát nijak komentovat to, co jsem slyšel. Celkový dojem bude tedy věcí každého z vás…

První telefon: Volá vedoucí lékařka významného onkologického centra. „Jste lékař?", ptá se ostře. „Ano, jsem."

„Tak, jak to, že lidem slibujete uzdravení z rakoviny?"

„Nic takového nikomu neslibuju. Jenom se je snažím podpořit, vysvětlím jim, proč onemocněli a řeknu jim, že se mohou uzdravit."

„A čím je teda léčíte?" Paní doktorka je rozčílená. Mluví hlasitěji, než je třeba.

„Používám hlavně homeopatika…"

„Cože?!", skočí mi do řeči. Co je to za nesmysl. Vždyť jste LÉKAŘ!" Následuje bouřlivý příval vět na téma, že homeopatie je podvod.

„Promiňte, ale homeopaticky jsou léčeny statisíce onkologických pacientů na celém světě už minimálně padesát let. Dr. Ramakrishnan…" Opět hrubé přerušení.

„Už jste někdy vyléčil někoho z rakoviny?!"

„Ano, mnoho lidí…" Nestačil jsem vysvětlit, že nelze nikoho vyléčit, že lze pouze přivést nemocného k uzdravení.

„Tak to NEMOHLI mít zhoubný nádor!!", skoro zařvala onkoložka.

„Já tuto diagnózu nikdy neurčuju. Lidé s ní přicházejí od vás…"

Snažím se zachovat rozvahu a mluvit klidně, což se mi na moc nedaří a tak mluvíme chvíli oba najednou a já se přistihuji, že zvyšuji hlas. Provádím akutní duchovní cvičení a vracím se do klidné polohy, vnitřní úsměv, soucit, pochopení (je přepracovaná, systém ji svírá, myslí to v podstatě dobře…). Zkouším ji opatrně navést na frekvenci celostního přístupu k pacientovi.

„Myslím, že když lékař nechápe, proč se nádor objevil, nemůže nemocného dovést k uzdravení."

„A vy to chápete?", křičí.

„Snažím se…", má snaha evidentně ztroskotává…

„No, to mi teda vysvětlete."

„Každá nemoc, i zhoubný nádor má původ v podvědomí, v psychice, ve způsobu myšlení."

Vidím, že jsem paní doktorku rozzuřil. Mimo jiné se dozvídám, že to, co dělám je žalovatelné. Tento rozhovor už chci ukončit, vidím, že nemá žádný smysl. A nakonec mi to přeci jen nedá - musím přiznat, že se na chvilku probudilo mé ego.

„Paní doktorko, vaši pacienti se vám uzdravují?"

Po delší pauze slyším: „Cože?!"

„Vaši pacienti se uzdravují? Vyléčíte je?"

„COŽE?!" Zase řve.

„Vaši pacienti se uzdravují?"

„COŽE?!!!"

„Nashledanou."

Ukončuji hovor a můj puls je mírně zrychlen.

Za hodinu další naléhavý telefon.

„Doktorka XY. Dobrý den. Promiňte, ale vyslechněte mě, prosím!"

„Poslouchám." Zase naléhavý emočně nabitý hlas. Zkracuji a vybírám podstatné.

„Včera mi diagnostikovali na CT zhoubný nádor v oblasti ledvin. Jsme zoufalá. Nevím kam se obrátit. Ten kolega na rentgenu mi doslova řekl. „Z toho se poserete. A my se z toho taky poserem."

Teď pro změnu zase já, nevěřící svým uším: „Cože?!"

Když si prohlíd snímky, řek mi: „Z toho se paní doktorko, poserete. A my se z toho taky poserem."

„COŽE?!"

„Skutečně, doslova to takhle řekl! Jsem v šoku! Prosím vás, myslíte, že byste mi pomohl?"

Moje další slova v tomto hovoru nejsou zde důležitá.

Uvědomil jsem si, jak se těším, až se půjdu před večerem proběhnout do lesa…

Dr. Tomáš Lebenhart