Z Běšin

Ve veselém vyprávění o cestě do Běšin jsem vynechal jeden detail. Nepovažoval jsem ho za důležitý a navíc by narušil tu nedělní husí selanku. Jak jsem tam vběhnul na dvorek mezi ty ženy, hned jsem se hnal k hadici, ohazuje bicykl, cyklobotky i jiné upocené části sportovní výbavy. Při tom jsem dupnul bosou nohou na hrabičky, takové ty malinké do jedné ručky, ježto tam ležely u záhonku s bylinkami… těmi ostrými zahnutými zoubky hore modrému nebi. Jak jsem spěchal, abych se teatrálně zkropil, udělal jsem s krajním hrotem v levém chodidle ještě dva kroky a tak si jej zabořil ještě hlouběji a hlouběji – jako když hřebík zatloukáte. Moc jsem tam nemoh před dámama pořvávat, tak jsem si hraběnky rezaté, hlínou zaprasené z nohy vytrhl, jen to mlasklo, jak hrot vyjel z objetí drobných svalů, šlach a vaziva vnitřní strany klenby nožní. Rána asi 2 cm hluboká skoro nekrvácela. Tkáně se smrskly a postupně se vyronilo jen pár krvavých slziček. Aspoň jsem tam nenadělal v baráku. A ony hned koloidní stříbro a já volal: Arniku, arniku, a ony nemáme, nemáme, no byla to taková rozverná předehra tomu husímu zasedání v kuchyni.

Pak jsem si to zase odšlapal na kole domou a zase žádná krev. Začalo to natékat a bolet. Večer to úplně šroubovalo vzhůru do stehna. Pěkně po nervu… já dokonce vím, po jakém. Nafialovělý otok s lesklou napjatou kůží. Poskakoval jsem po pravé noze jako mladý kos a po schodech lezl po zábradlí jak anakonda. Chytal jsem kapku paniku ohledně bakterií z nechvalně známé famílie Clostridií, jež si rozhodně nepřejí kyslík, takže jim naprosto vyhovňuje rychlé uzavření hluboké rány. Trocha toho hnoje do masíčka a je vystaráno. Očkování proti tetanu půl života bojkotuju, jak jdu příkladem… Přítelkyně mě trošku po mailu utěšovala… Jako že ty hrábě musely na tom sluníčku být prakticky sterilní… To je ale malér, zoufal jsem si. Jak budu zítra (v pondělí) pracovat? Jak se budu pohybovati po Klatovech. Už jsem se viděl, jak vyjíždím do ordinace naší majestátní ocelovou zdviží a lidi v čekárně čuměj, kdo to se to vyplazil na scénu…

No, proč to ale vlastně píšu… LEDUM PALUSTRE! Ledum palustre 15, přátelé. Tak to jsem doma neměl! Cucal jsem Arnica 15 a autopaticky si plival na čelo. V noci škubavé bolesti. Dal jsem si do fusekle plátky cibule. Ráno to bylo o něco lepší a já se mohl odbelhat do Suzuki. V naší lékárně hned kupuju to Ledum. Ocelovou zdviž jsem nepoužil. Nýbrž jsem po litinovém schodišti jak v Bronxu vyšplhal. V ordinaci mezi pacienty jsem mazal DMSO a cucal Ledum 15 snad po hodině. Během dne postupně úleva, zvládl jsem oběd, kavárničku a Spořitelnu a odpolední ordinaci. Otok ustupoval a večer už jsem skoro nekulhal. Dnes ráno, tedy v úterý jsem vše již vysmátý líčil asistentce Ilonce a na důkaz svého bleskového vyléčení jsem před ní bosky na špičkách poskakoval jak masajský demonstrant…

Ledum palustre je indikováno u bodných poranění, která nekrvácí. Včetně injekcí, včetně očkování i bodnutí hmyzem. Důležitý je fakt, že bodná rána či ranka nekrvácí, velmi bolí a způsobuje tuhý otok. Také dnavý záchvat kořene palce nohy to umí. Umí to urgentní stádium borrelie (v řádech hodin či dne od klíštěte), dobrá prevence neurologických následků očkování. Proč se mi to vlastně událo? Nebudu asi moc filozofovat, Možná proto, abych napsal o homeopatickém léku Ledum palustre…

Na fotce je chodidlo cca 40 hodin po poranění, co by taková roztomilá tečka za kazuistikou.

Tomáš Lebenhart