Výslech FBI

Sedla si proti mně dnes ve Vitalce. Mladá žena. Trochu neupravená. Velmi jednoduše smýšlející. Srkala bulharskou polévku, do které jí skoro stékaly nudle z nosu. Občas hlučně popotáhla, aby se tak nestalo. Vzhledem k tomu, že jsem nedávno večeřel ve vietnamské tržnici, mi to ani nepřišlo. U nás v Klatovech je známá tím, že si ráda povídá, zejména s muži. Lidi jí tykají a mluví s ní s jistým intelektuálním nadhledem, jak už jest zvykem obecným s takovými lidmi hovořit.
Hned mi sdělila, že si dá jen polívku, že jídlo má doma. Zdvořile jsem se na ní usmál. Hlavně nereagovat, hlavně nereagovat, říkám si. Leč to moc nezabralo. Po chvilce reagovala sama na sebe: „A vy doma nejíte?“ „Ani ne…“, chytám se do pasti. „Próóč?“, vyjede a lidi kolem zpozorní. Tlumím hlas a povídám: „Já navařeno nemám, víte.“ Připadá mi to jako taková tématická tečka. Omyl. „Jak to, že nemáte navařeno?“ Mluví značně nahlas, jak už tyto osoby mluvívají. „No, nikoho doma nemám, kdo by mi navařil“, odkrývám své soukromí tichým hlasem. „Jak to, že nikoho doma nemáte?“, zvolá a zatroubí do ubrousku. Okolní stoly se začínají nenápadně bavit.

Krčím bezmocně rameny a se sklopenou hlavou klofu vidličkou do pestrého talíře. Agentka FBI pro střední Evropu si s rachotem přisune svou židli blíž ke stolu a zcela nediskrétně se mně na celý lokál táže: „A kde máte paní?“ Strávníci přirozeně zpozorní a dvě ženy to nemohly vydržet a otáčejí k nám hlavy. Položím vidli, pozdvihnu ruce s roztaženými prsty nad stůl, vykulím oči a zašeptám: „NEMÁM paní!“ Nastalo ticho. Avšak jen asi na osm vteřin. „NEMÁTE ŽENU?!!“ Kdo se před tím neotočil, otočil se teď. „Nemáám“, vypískl jsem a zuřivě se pustil do pohankových halušek. Další ticho bylo přímo zlověstné.

A pak to přišlo. Jednoduchá mysl, jednoduchá otázka: „JAK TO?“ Opět zdvihám dramaticky obočí a co slabika, to rytmický pohyb ruky s prsty do špetky namířené proti svému obličeji. „Jsem. Roz ve de nej! Víte?“ „A próóč?“, pokračuje water-boarding. Otevřel jsem bezmocně ústa. Lidi kolem předstírali, že normálně obědvají… Seržantka z Washingctonu D.C., už dosrkala svou balkánskou polévku. Začal jsem čarovat. Vypadni! Vypadni! Misku tu klidně nech a vystřel na ulici. Já jí uklidim. A živě jsem si tu akci představoval. Paní se po chvilce skutečně zvedla, pokrčila rameny a měla se k odchodu. Misku nechala na stole. „Já pudu“, oznámila mi. „Hmm, tak se mějte“, odtušil jsem jako by znuděně. (Díky, Vesmíre, zase jsme to zařídili…) Pak se, již na odchodu, otočila a volá: „A co vy děláte??“ „To je tajný!“, zařval jsem. Paní se zatvářila dramaticky a možná si pomyslela, že je právě součástí něčeho, co před tím viděla jen v televizi NOVA. Mezi tím si ke mně přisel pár mladých lidí. Tvářili se poněkud ustrašeně, ale jinde nebylo volné místo. Kroutil jsem nad talířem hlavou a tvářil se jak Babiš na Matějský pouti.

„Že ste policajt?“, zvolala ještě milá Klatovačka nepřiměřeně silným hlasem. Kroutím hlavou ještě víc a mávám rukama jako fotbalista na pomezního, že to ofsajd rozhodně nebyl…

Tomáš Lebenhart