Volný pád

Jeden z kultovních filmů Michaela Douglase (po Základním instinktu a Wall Streetu) je drama s názvem Volný pád. Pro ty, kdo si nevybavují či neviděli – běžný americký bílý intelektuál během zdlouhavého popojíždění v koloně na dálnici prakticky zešílí. Bouchnou mu saze jako poslední článek mnoha drobných stresujících situací, kdy je rozčarováván, zklamáván a znechucován ubohostí svých bližních a této civilizace. Předkládané duchovní cvičení očividně nezvládá a postupně se stává urgentním adeptem svěrací kazajky a později policejní vazby. Téma hodné pozornosti…
Před pár dny jsem se osobně (byť na pár okamžiků) náhle ocitnul v objetí podobné energie… A než abych se nějak vzrušoval, píši toto zamyšlení. Ale popořadě…

Jsou velká témata… Jsou malá témata. Těmi velkými se plynule zabývám, tu a tam o nich píšu, tu a tam o nich povídám. Teď se svěřím s těmi „malými“… Takže, jak jinak – než s příchutí humoru.

Jsem celkem pravidelným příjemcem (jak vy?) drobných parazitujících energií. Na úřadech, v peněžních ústavech, na trzích, v supermarketech… Zvykl jsem si na realitu (jak vy?) tohoto světa. Podvést, okrást, oblbnout, podstrčit šmejd za vysokou pálku… Nejsem paranoidní arzenik. Jsem klidný pozorovatel. Myslím, že jsem dost v obraze. Nejsem jako filmový Douglas, za pochodu si cvíčím…J).

Už v dětství, v letech šedesátých, jsem poprvé nasával – tehdy ještě z hlediska dnešního, upejpavou atmosféru oblbování – a to na poutích. V Praze, v Libni to komedianti k mé nevýslovné radosti, rozbalili na dva, tři týdny přímo před naším barákem. Od rána do večera řev rokenrolový muziky a naléhavých hlasů lákajících na atrakce. „Jedeme, jedeme, postupujte si dále k pokladně, máme poslední volná místa…“ byly prázdniny a všichni školáci se srocovali u kolotočů a střelnic. Pamatuju si to zvláštní vzrušení… ani ne patnáct, stojím na dřevěné podlážce maringotky s puškou v ruce… krásná ženská s velkýma prsama a náušnicema, znuděně žvejká a povzbuzuje mě… Střílej, hochu, střílej… jsi šikovnej… Já střílim a jsem nešikovnej… a ona mi podá žvýkačku Hollywood… zejtra to bude lepší… a mrká na mě… všude rachot, troubení, vůně, divoký oči opálených lidí, který normálně vůbec nevidíte… tehdy nás oškubávali o drobný a aspoň to vonělo…

Tesco: Procházím kolem tzv. výseku, už se zaplaceným nákupem… nalevo časopisy, cigarety, dývka, zlato, drahokamy, pobočka nějaké pojišťovny, napravo velmi drahý chlast, maso, uzeniny… pouťové atrakce. Periferním zrakem zahlédnu prsatou obézní ženskou s bílou lodičkou v havraních vlasech. „Pojďte ochutnat…“ - přistupuji blíže, jako na té střelnici. „Dnes máme čerstvou daňčí paštiku…“ „Tak jo. Tu musím mít…“. Přemlouvala mě ještě na jiné řeznické produkty, ale já už měl dost. Ukrojila mi paštiku a zabalila do příšernýho, umaštěnýho papíru, do kterého se u nás balí všechno. V tomto kulturním debaklu nás může předčit jen Rusko a Ukrajina, kde se dodnes balí maso do novin, nebo vám ho hoděj rovnou do nastavené igelitky. Večer jsem voňavý zázrak rozbalil a zjisti, že smrdí rozkladem (foto) a ani hladový kočky se toho nedotkly. Paštika pochopitelně nebyla levná.

Kaufland: Mladé prodavačky na sebe přes mou hlavu ječí a hádají se. Popojíždějící nakupující (je živící) jim evidentně nepřekážejí. Ony samy evidentně nepřekážejí svému zaměstnavateli… U pokladny přibíhá nějaká jejich dozorčí a řve na mou pokladní, že v tom má bordel… Evidentně jí nepřekážím.

Albert: Rozhlížím se mezi regály s nealko nápoji a tiše si zuřím, že nikde nevidím limonádu SAN PELLEGRINO. Přes rameno svou oblíbenou modrou tašku se žlutým nápisem IKEA. Zdvořile obcházím mladou ženu v modré košily se žlutým nápisem MOHU VÁM POMOCI? Něco rovnala v policích u sebe koš plný lahví, skoro se nedalo projít. Jak tak očima sjíždím ty plechovky, plné sajrajtu, náhle ke mně přistoupí, dá si ruce v bok a vyštěkne: „Kde si myslíte, že jste!?“ Naprosto desorientovaný zírám do jejího silně nalíčeného obličeje a ač mám pusu pootevřenou, nenalézám slov. Usoudila, že mluví s dementem, tak mi pomohla pochopit situaci. „Ta vaše taška! Co to má znamenat?!“ Došlo mi, že Albert má stejně vyladěné barvy (ve stylu švédské vlajky), ovšem má taška tam má jinačí písmena. Chvíli jsem zcela fascinován dějem stál jako socha a pociťoval, jak se ve mně řetězí energie volného pádu. Klid, chlapče, seš profík, říkám si… Otočil jsem se klidně zpět k regálu a ponechal jsem paní svému vnitřnímu konfliktu. To jí asi nasralo ještě víc. Znovu ke mně přistoupila a zaskřehotala: „Příště ať už to tu nevidim!“ Usmál jsem se na ni a řekl tiše, ale důrazně: „Paní, já si mohu nosit, jakou tašku budu chtít. S tím nic neuděláte.“ „To si jen myslíte“, zařvala a zrudla. Poodstoupil jsem asi půl metru od ní, pravou rukou jsem si sáhl k pasu a pak jsem pomalu, ale jistě udělal z prstů pomyslnou pistoli. Palec mířil ke stropu, ukazovák s prostředníčkem na její čelo, zbylé prsty ohnuty k sobě. Nevěřícně hleděla na moji ruku, pro změnu pootevřená ústa + neschopnost řeči u ní. Nikdo nás neviděl, což byla skoro škoda. Pak jsem řekl: „BÁC“, pohnul jsem paží nahoru a dolů, jak po výstřelu a volným krokem jsem se odebral mezi pivka… Možná, že se někdy svěřím s dohrou, ale to teď není až tak důležité.

PS:

Parma – před pár lety: Doprovázím osmáky ze Železné Rudy na několikadenním italském výletu jako zdravotník. Se mnou Jakub co by protekční spratek – k nemalému nadšení osmaček. Po návštěvě památek a chrámu, konečně hodinka volna. Běháme s klukem horkými ulicemi a hledáme potraviny. Neumíme si představit, že opouštíme Parmu bez parmazánu a parmské šunky. Máme celkem smůlu, jelikož je čas siesty. Rolety nekompromisně dole. CIUSATO. Asi deset minut před odjezdem autobusu bereme za kliku malého krámečku… APRIRE – otevřeno! Uvnitř milá starší paní… hned se nás ujímá a vysvětluje rozdíly mezi mnoha šunkami, pak parmazány a ještě zasvěceně doporučuje kombinace s různými druhy pečiva a vín – což je na tomto malém prostoru též k dispozici. Litujeme, že nemáme aspoň půl hodiny a půl miliónu… Ta drobná laskavá paní, se s tím zbožím mazlila, balila nám to do jemných, několikavrstevných obalů… ptala se odkud jsme… pak nám ještě před krámkem mávala. Navzdory siestě…

Tomáš Lebenhart