Vítr

Jedu do Klatov ráno do práce, světla svítěj, kontrolky nesvítěj, nafty dosti, motor běží, já sedim, sedátko topí, stírače stírají, rádio povídá… Ze zahraničí: Theresa May slibuje tvrdou odvetu za atentát na britského dvojitého špióna – londýnský starosta (ani jiný britský politik) za trest NEPOJEDE do Moskvy na fotbal! Z domova: Na Bruntálsku zmlátili před Lidlem invalidního důchodce, na Zlínsku ukradli z lesa fotopast. Ze sportu: Samé předehrávky a dohrávky… (a HRAJE se někde, do paroma? Nebo se furt jen předehrává a dohrává?). Počasí: Na Blanensku se budou během dne střídat teploty a může i zabouřit. (Na Blanensku se pořád odehrávají zvláštní klimatické jevy a skoro nikdo neví, kde to Blanensko je a co to vlastně je…) Doprava: V Praze se ucpává Průmyslová a Jižní spojka kolabuje. (To je úžasné bydlet v tak velikém městě.) U Bytýšky, Rohlenky, Kývalky a Lipůvky se posouvají kolony. (Tož tam to musí bét docela na hovínko.) Jsem v Klatovech. A rád.

Opět zajímavé případy, veselé i smutné. Některé podivuhodné. Pětiletá holčička mi říká, že chce, aby byl svět jako dřív a maluje mi krásnou paní se srdíčky. „Kdo to je“, ptám se jí. „Vaše manželka?“, odpovídá s roztomilým otazníčkem. „Žádnou nemám“, říkám jí vážně. „Tak si nějakou najděte…“ Radost mi udělala krásná dáma, která mi na kontrole sdělila, že jí po dvou týdnech autopatie vařenou slinou zmizela letitá silná migréna se zvracením. A dodala, že asi bude studovat přírodní medicínu – a vzala si nějaké kontakty. Je majitelkou strojírenské firmy… Od strojů!

Před polednem vybíhám do ulice a probíjím se poryvy studeného větru k Vitalce. S krasavicí po boku – s kterou jsem se srazil před vchodem, vcházíme do gotického prostoru chodby. Popatřivše kuchaře Kaderu s velikým hrncem, dím jeho směrem: „Je nám potěšením přicházeti.“ A on, že to rád slyší. Abychom bez zbytečného studu (a keců) ráčili vejíti.

U vietnamské polévky s kokosovým mlékem a lístky koriandru naň kývnu, ve chvili, kdy vychází jako rudé, japonské slunce z kuchyňky své neveliké. „Něco vám řeknu, Kadera. Ale nikde to zbytečně nevytrubujte…“ On se zlomí v pase, opře se rukama o kolena a jeho ucho se tak ocitne u mých úst. „Víte vy, co máme my dva společnýho, jsem přemýšlel?“ Podívá se oknem na Vídeňskou a krátce zavrtí hlavou. „My dva jsme asi ty největší klatovský atrakce… Věž a mumie až pak. Co myslíte?“ Otočil ke mně zářící modré oči a pak kroutě lysou hlavou velmi silně, narovnal záda svá a odešel mezi ženy v bílém, které jako nějaké magistry za pultem rozdávaly zdravou krmi. Něco jim povídal, hlavou nepřestávaje kroutiti. A pak mu ještě říkám, an vraceje se ku kuchyni: „Už jste čet na webu můj poslední článeček Schizofrenie všedního dne?“ „Nečet, doktore, nečet. Ženy, vytiskněte mi to. O tý schizofrenii…“ a ty ženy v bílém, že vytisknou. „Píše se tam mimo jiný o vašich koulích…“ Odchází s pokrčenými uplně všemy klouby, co máme…

Za tu opovážlivost jsem za půl hodinky sklidil zasloužené plody. Z pošty jsem hnán větrnými poryvy běžel k panu Jaklovi, chudenickému hrdinovi všedních dnů, jenž blízko hlavní pošty má svůj cyklo-obchod. „Že se mi na něj kouknete. Až nebude ten vichr, zajedu s nim“, povídám. „Byl už jsem ho projet…kdy to bylo, dneska je úterý…“ „V neděli po obědě to bylo“, říká on s jasnovidným výrazem. Čumim. „To jeli všichni, víte…“

Pak šup zpět do ordinace a na Husově náměstí vidím skupinu klatovských žen, čekajících na otevření obchodu se sazenicemi a květinami. S bohatýrským úsměvem míjeje je, náhlý poryv mi sebere čepičku s kšiltem, nebo-li bejsbolovku, kterou jsem si zakoupil v Mááátale na Krétě… ta se rázem ocitne dva metry nad mou šedivou hlavou a už letí vzad někam k Domažlicom. A tak jsem pobíhal na tom place, i do ulice vbíhaje a opět na chodníček a ty baby se mohly smíchy potrhat, hlasitě hýkajíce. A tak jsem se stal skutečnou klatovskou atrakcí… chca nechca. Kadero, na mne prostě nemáte…

Tomáš Lebenhart