Vitalka satisfaction

Dnes, 6. října, nemohl jsem jinak, než zajít na oběd do klatovské Vitalky, která slavila své třetí narozky. Krmě byla jako vždy chutná a zdravá, kuchař dobře naladěn, pobíhal v kraťasech mezi strávníky a osobně jim odebíral vyprázdněné nádobí. Seděl jsem u stolu s velmi atraktivní ženou. Mimo svého zaměstnání zpívá v kapele, tančí latinos a řádí na volejbalových kurtech. Ňadra dmoucí v napjaté blůzce na tři knoflíčky rozepnuté. Normálně papáme a povídáme si.

Pan Kadera v rudém triku pohybuje se nápadně častěji kolem našeho stolu, což považuji za přirozený jev… „Mohu?“, natahuje úslužně ruku k talíři úřednice-zpěvačky-tanečnice-volejbalistky. „Néé! Ještě né!“, energicky protestuje. „Ještě nejsem hotová, Karle!“ Jako každý lídr kapely mluví jasně a nahlas. Pánové u okolních stolů zpozorněli. Důstojník v uniformě, mladý ajťák, část profesorského sboru klatovského gymnázia. Šef dává paže dramaticky nahoru a prchá do kuchyně.

Usmíváme se na sebe tak nějak všichni vůkol… Za chvíli paní dojídá, olizuje se a hlásí do prostoru: „Jsem hotováá.“ Pan KK vybíhá z kk a odnáší nádobíčko. Pánové se více usmívají, ve vege restauraci panuje přátelská nálada plná porozumění. Jen uniforma je poněkud zachmuřena, nejistě pokukuje a tváří se jako na generálním štábu.

Každý z hostů dnes dostal dárkem mini čoko dortík v papírovém kornoutku. Sportovkyně jej smlsla a prohlásila: „Jsem v sedmém nebi, pánové.“ Pousmála se i ozbrojená složka. Předal jsem ženě s francouzským pokynutím svůj dortík. „Je celičký váš, madam.“ Hbitě ho smlsla a dodala: „TEĎ jsem plně uspokojena! Odcházím a děkuji.“

A tak jsme se postupně rozešli a těšíme se zas někdy…

Tomáš Lebenhart