Vánoční stromeček

Milí přátelé, dovolte mi krátké zamyšlení nad naším vánočním zvykem, zdobit si stromeček. Již asi deset let používám smrček umělý opatřený miniaturními světýlky, která postupně mění barvy. Ano je to kýč. Roztomilý. Ne nemám rád kýče. Co mě tedy vedlo k takové koupi. Volil jsem mezi koupí živého stromku a umělého. Uvědomil jsem si, že živý stromek v našich vánočně nazdobených příbytcích je stromek mrtvý. Není živý. Živý byl ještě před týdnem či dvěma. Musel být uříznut a dodán na trh. Každý strom, jakožto i rostlina, má také svoji duchovní podstatu (elfa). Pokud z nějakého důvodu je nutno ukončit život rostlině či stromu, měli bychom to činit s pokorou a omluvou tomuto vnímajícímu duchu. Pokud je ruka s pilou poháněná myšlenkou na kšeft, nemůže stromeček, byť nádherně ozdobený, přinést do domu pozitivní energii. Samozřejmě umělotina rovněž ne. Toť dilema…

Povím Vám, jak vánoční stromeček řeší, můj soused Jarošík. Jde do lesa, jakožto téměř každý den… a hledá svoji jedličku. Asi tři čtvrtě metru vysokou. Když ji najde, velmi jemně ji osvobodí i s balem hlíny kolem kořene a donese ji domů. Tam ji zasadí do květináče a tak má ve své chaloupce mimo svých koček sváteční společnici. Po Silvestru ji s úctou vrátí na své místo do lesa. Pan Jarošík má skutečný vztah k Zemi. Jako Indiáni a další přirozeně žijící lidé. O ničem nepřemýšlí, nic neřeší, jedná intuitivně a tedy správně.

Letošní rok jsem poslouchal několik významných Indiánů a lidí, kteří s nimi delší dobu žili. Pobral jsem něco moudrosti… Sto metrů ode mě žije člověk, od kterého mohu získávat stejné znalosti. Výřečnost není jeho silnou stránkou. Stačí si všímat, co dělá, jak žije.

Krásné vánoční svátky, přeje Tomáš Lebenhart