Tři sny

Temná noc nezadržitelně ustupovala rodícímu se tropickému dni… otevřenými dveřmi bungalovu pronikaly ostré zvuky nejranějších ptáků. Nastala hodina pravdy. Po sedmi dnech a nocích bez minuty spánku ve vysilující depresi, jsem zažíval intenzivní pocit, že ukončení mé pozemské mise je otázkou jedné či dvou hodin…

Teď, na samém konci tohoto roku se s vámi podělím o prožitek, který jsem se ostýchal popsat v knížce. Nevěděl jsem totiž, JAK ho mám popsat a tušil jsem, že to má čas… ten Kairos je nyní zde. Alespoň to tak cítím. Ne že bych uměl po třech a půl letech předat něco tak nepopsatelného, jako je sen, ale s tímto (uctivým) odstupem jsem si dodal kuráž… Víte, já jsem v podstatě plachej týpek. Jdu do boje, abych překonával sám sebe… A potřebuju kohouty pro palivo značky Láska otevřené dokořán. Myslím, že sen je ta nejintimnější záležitost v našich životech. Jsou nejrůznější jejich kategorie, jak o tom hezky vypráví například skvělý Brňák Jiří Veselý v knize Práce se sny… Tři sny, které se dostavily na hranici života a smrti, když už mě totálně opouštěly síly a já nevěděl, jestli ještě někdy někoho obejmu… propadal jsem se do zvláštního stavu vědomí, které jsem už téměř nemohl kontrolovat… už jsem se soustředil opravdu jen na to, abych se vůbec trochu nadechl… přede mnou děsivá představa Chronosu, jenž neúprosně plyne proti mému životu… v tom přišly…

Ztrácel jsem vědomí, spíše než jsem usínal. A tak si i myslím, že i lidé v kómatu mohou snít. Kdo nám to poví? Něco naznačují EEG záznamy snících a pacientů v různých stupních bezvědomí. Lidé, kteří se z těchto stavů pak proberou, si patrně nic z té doby nepamatují. Dokonce často ani z doby předcházející, kdy ještě komunikovali. Krátké sny, které mě vysvobodily z nejtěžší chvíle, nelze pospat slovy. Tento příběh není děsivý (usmívat se) a ani v nejmenším smutný. Je veselý (jako ten Jirka), neboť mi dodnes mi dávají sílu a naději. I jistotu… A hlavně: Jsem tady a docela mě to baví! Takové sny se běžně jistě nezdají a bůhví kde se vlastně berou… To lze jen tušit.

Je zajímavé, že v nich ani tak nešlo o obsah, o děj. Ten nás (i ty snové analytiky) bere nejvíc, že. Vůbec ne. Ani si nejsem jistý, zda má smysl ten děj vyprávět… v tom to právě je, jak něco popsat bez dějové linky… jak sdělit unikátní pocit, který jen a jen váš. Přesto to zkusím… je to pro mě jistá výzva… skoro pořád si hraju. Prostě mě to nedá… baví mě to.

O lásce se toho povídá víc než dost, hlavně kolem Vánoc… Ty sny byly propojeny jedinou jiskřivou energií… nepopsatelnou intenzivní a přitom zcela jednoduchou atmosférou čiré lásky, která byla součástí mě samotného i veškerého bytí. Spojil jsem se s tím a moc se mi to zamlouvalo - až do samotné podstaty… najednou vše jako by sedlo. Jako když máte celý život blbě naladěný kanál na TV nebo rozhlasovou stanici. Nebo piáno… Trochu to šumí, je to rozostřený, tahá to za uši. Pořád nevíte, jak to vlastně má být… už jste si ale dávno zvykli… už to ani neřešíte… ale pak najednou – zjistíte, že to JE možný! Že to prostě tak je! Že jste měli na mozku navlečenej tlustej svetr. Bylo mi laskavě ukázáno, že mám v sobě čistotu, o jaké se mi před tím ani nesnilo. Pocítil jsem nádhernou jistotu, že je to samé ve všech lidech (i když to během života tak většinou ani zdaleka nevypadá). Zažíval jsem nekonečnou laskavost, soucit, shovívavost i jistý humor - to vše v jedné dlouhé vlně. Děj hrál spíš roli překladatele do pochopitelna. Nikdy jsem se o tom nikomu dosud nezmínil. Nikomu. Tak jsem si to hýčkal. Vždyť jsem se už zmiňoval, že jsem plachej…

Prvý sen se odehrával na Klárově v Praze u Vltavy. Klárov jsem kdysi miloval a pravidelně docházel do hospody U dvou srdcí (je tam dodnes), kde nás, výrostky, prsatá paní Vaněčková pohlavkovala, když jsme se houpali na židli, pokřikovala, ať se neflákáme, že už to má natočený a nepřinesla nám pivko, dokud jsme nesnědli aspoň polívku s malostranským rohlíkem. Na Vltavě jsem se narodil (v porodnici na Štvanici). Děj nesmyslný… přišla ke mně například půvabná neznámá žena. Naprosto „nepochopitelně“ mě milovala, a říkala neuvěřitelně dychtivá, vroucí slova, dokonce v přítomnosti svého manžela, který ji přivezl na Klárov luxusním bílým autem. Za mnou! A považte, mě taky měl moc rád, byl tak laskavej, že bych brečel. Řekl nám (nám, ne jí), že se za nějakou dobu pro nás (ne pro ni) zastaví. Všichni jsme nějak věděli, že nic není proti ničemu a že se máme rádi. Do teď nad tím kroutím hlavou. Z obou šla taková láska a soucit, že to prostě rozum nebral. Pak se dělo něco u řeky, byli tam nějací podivní obchodníci, měli tam pulty a na nich něco, co už absolutně nelze popsat, snad jen nastínit… Třeba nějaký tvoreček, který se tvářil jako část mé karmy. Byl mrtvý, přesto měl jaksi posvátnou energii. Mohl jsem si ho klidně koupit. Já se ale rozhod, že si nic nekoupím… Žena mě tím trhem provázela… všichni přítomní soucitně chápali moji nerozhodnost. Pak jsme se nějak dostali až na pražský Hrad… přišla jiná žena, zase vibrovala čirou láskou… že je zdravotní sestra a že budeme ordinovat tady přímo na Hradčanech, že všechno zařídila… s tím chlapíkem v bílém Mercedesu - a takový seky… ještě to zdárně pokračovalo… byla andělsky nádherná. Ordinoval jsem na Hradčanech a ničemu se nedivil… Nikdo se ničemu nedivil… Hrnuly se maminky s dětičkama…

Na to navázal další sen… tam už děj vůbec nehrál roli. Byli jsme s mojí bývalou manželkou na návštěvě u jiných manželů. Tak nádherně jsme si povídali… papali nějaký jednohubky, taková dokonalá pohoda a absolutní bezstarostnost… moje paní byla tak nádherně uvolněná… naprosto přirozená. V reálném životě taková nebyla ani minutu… Tak jsem ji v tom snu miloval… jakožto v reálném životě – ani minutu… tak jsem si to užíval… jak jednoduché! Jaká krása! Vím, že je dost lidí, kteří to žijou a nemusí se jim o tom zdát… upřímně se o to snažím – od té doby, každou minutu.

No a třetí sen už byl vyloženě jen o pocitech. Otevřel jsem si sám doma lahev červeného. Běžná situace. Napil jsem se… a těmi hebkými doušky do mě tekl pocit nepopsatelného blaha. Neskutečné. Nemluvím o chuti vína… ó nikoliv… jak nemáte děj, jste namydlení i talentem se vyjadřovat. Ten si leda můžete nechat zasklít. Jen vám řeknu, že o tom vínu jsem nějak věděl, že je z Chorvatska. Vůbec se při tom nepamatuji, kdy jsem u nás v Čechách pil chorvatské víno. To jsem pil (a dost a s nadšením) jen v samotném Chorvatsku. Polykal jsem hloubku života (v tom snu). Narodil jsem se na konci května roku 1954 – na tom vltavském ostrově… ale na tento krásný svět jsem přišel o devět měsíců dříve, na sklonku srpna 1953 – v Chorvatsku… To jsem si totiž uvědomil až na Štědrý den, když u mě byla maminka. To jsem celou dobu nevěděl… jako bych pil víno, které asi pil můj táta – když mou mámu tak vášnivě miloval… až tak, že odolat jsem nemohl…

Připíjím Životu a nám všem!!!

A buďte bez obav: JE TO DOBRÝ. Krásné sny mi daly energii do dalšího boje. Možná i proto jsem byl schopný povstat z křesílka na dubajském letišti a nastoupit do Boeingu směr Praha… Dobro došel…

Tomáš Lebenhart