Srdíčková lavina

Tento text je možno vnímat jako dodatek k předešlé mikropovídce Ať maj radost. Uplynul asi týden a já se setkávám s dalšími a dalšími srdíčky. Kam se hrabe Valentýn…

Dostávám je v mailových přílohách i osobně, hlavně na svém pracovišti. OK, srdíček asi není nikdy dost. Vnímám je jako upřímná, akční, smysluplná – na rozdíl od těch třeba valentýnských. A tak je s úsměvem příjmám a mám radost. Dokonce mi jeden osmiletý chlapec po mamince poslal kamenné srdíčko, aniž četl povídání z kavárničky.

Dnes po obědě jsem zase nafasoval macchiatko se srdíčkem (pozor – v mandlovém napěněném mléce, neboť jsem se slečnou domluvený, že kraví ne) a říká, aniž to četla (juniorka mě naštěstí nečte): „Nedávno tu byl takovej malej chlapeček s tatínkem, seděl právě tady (ukázala na mě) a povídal, že je mám dělat všem, aby měli všichni radost.“ „Vím, vím“, ozval jsem se. „Byl jsem tu. Myslel jsem, že je to holčička. Já slyšel jen ten hlásek, neviděl jsem na něj…“ No, tak vidíte, přátelé, pletu si holčičky s chlapečkama… ale nikde to zbytečně neříkejte. A taky určitě nerozhlašujte, v jaké podobě jsem vyfasoval své zatím poslední srdíčko.

Odpoledne se v recepci zjevila vcelku urostlá mladá dáma, dlouhé blond vlasy, čelenka, černé přiléhavé triko s dlouhými rukávy, kabát visel na věšáku… „Nic nechci, přišla jsem se na vás jen podívat.“ „To je milé…“, trochu ji znám. Doprovázela svou sestru. Koukám na velké růžové, třpytivé srdce na tom triku, jak se přímo dme nad těmi kopci. Zda četla či nečetla příběh o kávových srdíčkách jsem se nezeptal. Zato jsem se drze optal, zda si na to krásné srdce mohu sáhnout. A jak jsem byl překvapen (včetně přihlížející Ilonky), když mile opáčila, že ano. Tak jsem to její srdce jemně celé pohladil. Paní stála s vypjatou hrudí a usmívala se do stropu… tak, uvidíme, co se bude dít dál. Srdíčka mi fakt nevaděj. Ale jsme domluvený – neroztrubovat.

Tomáš Lebenhart