Špatný konec, dobrý konec

Dnes před osmou ráno, sjíždím z Železné Rudy domů, v příjemné náladě, přede mnou zas jednou volná neděle. V představě koláč z Německa, čerstvě namletá Kolumbie… Nahoře je lehce nad nulou a hustě sněží. Na silnici asi 5 čísel mokrého sněhu. Opatrně kroutím volantem se zařazenou trojkou a v ostrých zatáčkách nad Javornou se plně věnuji řízení a říkám si, to není dobrý… Než tudy projede posypový vůz, něco se může stát. Taková nejasná představa. Dole po sněhu ani stopa, mokro. Po snídani, slyším vrtulník. Újezdec leží pod vzdušným koridorem Líně u Plzně – Železnorudsko. Pak se dozvídám, že tam převrátil autobus s dětmi. Střetl se se sypačem…
Podobné pocity někdy mám v ordinaci, když se podívám člověku do očí nebo mu položím prsty na zápěstí. Nebude to dobré… Nepamatuji se, že by pozdější realita byla jiná. Někdy to může trvat spoustu let. Včera jsem obdržel mailem parte. Odešel člověk, kterého jsem měl rád, bydlel a pracoval na Železné Rudě. Asi před patnácti lety mi probleskla představa, že čtu tyto řádky od jeho paní… Kde jen se berou tyto vize? Co s tím lze udělat? Jde to nějak otočit? Může se někdo naučit tyto představy či předtuchy prostě nemít?! Opravdu nevím. Když moje prsty spočívají na vašich zápěstích a zkoumají životní energie, snažím se o představu uzdravení a radostného života. Někdy mi to prostě nejde. Jsem slabý a mám se co učit, nebo je na místě spíše pokora? Kdo mi to řekne…

Dobrý konec měl příběh z valentýnského pátku. Volný den. Dopoledne jsem pobíhal po Spáleném lese v doprovodu gepardí smečky… Tu slyšeti z hlouby hvozdu zuřivý štěkot. Zastavili jsme a poslouchali. Mám sklon se automaticky chovat jako ten, s kým jsem… Malá rasa, věděl jsem, dle vyššího tónu a rychlé frekvence. Asi jezevčík. Bude dost nervózní. Buď pronásleduje zvěř, nebo se ztratil. A už ho vidíme, jak metelí po cestě přímo k nám. Á do, prdelky, hrubostrstej - ty jsou ostří, poradí si i s liškou. Měl jsem jednoho takového Čerta… Nasadil jsem představu, že nedojde k žádnému kontaktu. Jezevčoun proběhl kolem nás, kočky se ani neobtěžovaly skočit na strom, jen se trochu nahrbily. Všiml jsem si, že je to malďoch a má na krku červený, frajerský obojek se známkou. Byl jsem na všech čtyřech s hlavou u země a tak jsem zblízka zahlédl, jak na mě v běhu zašilhal. Gepardi ho nezajímali. Chtěl si nás prohlídnout, ale měl respekt. Rozběhli jsme se za ním. Za chvíli nám zmizel, ale na louce nad domem se k nám zas připojil a nakonec jsme vešli společně vrátky na zahradu. Čandroméda běžela těsně za ním, a tvářila se, že ho žene před sebou. Sehnul jsem se a přečetl si údaje na známce v dobré víře, že mě ten chlupatej dezertér nerafne do nosu. Pak jsem zavolal na uvedené tel. číslo. Vzal to klatovský veterinář. Nadiktoval jsem mu čtyřmístné číslo ze známky a on mrkl do počítače a povídá. „Pan Popelík ze Sobětic.“ To nebyl ten pes, ale majitel. A řekl i jeho mobil. Tak jsem mu brnknul a optal se ho, jestli nepostrádá psíka, že zrovna chlastá vodu mým kočkám z misky. „To je ale hajzlík, to mi dělá vždycky kolem úplňku. Hned jsem u vás“. Tak si přijel pán s paní ze sousední vsi a rodinka šťastně odjížděla. Pan Popelík ho jen symbolicky vytahal za tu jeho plachtu… „To se dělá?“ Vše dobře dopadlo, milé děti.

Před pár dny mi paní Šárka v Šiwě na klatovském rynku, povídá o tom, jak pořídila zatoulaného pejska z východního Slovenska… Je tam nějaká bohatá modelka a financuje kontaktování a předání psích bezdomovců správným lidem. Vše probíhá internetově. Lidi si pečlivě prověří, jejich ekonomickou situaci, bezúhonnost, spolehlivost, pak přivezou zvířátko na místo s očkovacím

průkazem, na místě ještě okouknou situaci a odfrčej. Pak ještě nějakou dobu namátkově kontrolujou stav a chtěj vidět aktuální fotky. Jak při adopci dítěte… To se hezky poslouchá.

Když už jsem u představ, tak jsem v té Šiwě často vídal jejího synka, školáčka. Krásný, snědý klučina s tvářemi jak budulínek a velkýma černýma očima. Minule jsem zažil klasickou situaci, kdy vidíte něco, co není možné. Chlapec je u maminky za pultem a hle, dveře se otvírají a přichází ten samý chlapec, jen o trochu větší. Že by živá vize, jak bude kluk vypadat za rok? „Jé, vy máte syny dva?“, ptám se, jakmile mi to docvaklo. „No, jó. Vy jste je ještě neviděl pohromadě. Pokaždý je tu jiný…“ Ty představy… Jo a taky mi Šárka sehnala to modré z nebe… vytáhla odněkud voňavou tajemnou krabičku… V tom obchůdku je všechno voňavé a tajemné… „To je přímo ze Saudské Arábie…“ Dorazilo to po velbloudu, po slonu či arabském koníku, to je jedno. Vypadá to jako čokoláda, ale když se to zapálí, zavoní se prostor omamnou orientální vůní. „Tak to se ti povidlo“, říkám, já to věděl. Šárka Radwan a její egyptský choť nezklamali…

Dnes se trochu bavím představou tvz. klouzavého mandátu. To jsem slyšel z rádia. To má být nějaký politický sex, či co? Nikoliv. To vymyslel jihomoravský hejtman, aby nepřišel o místo v poslanecké sněmovně. Bude (tak jako další tři jeho soudruzi) sedět v hejtmanském křesle a když to bude politicky neúnosné, sklouzne do funkce zákonodárce a až mu skončí mandát, zase plynule vklouzne do místa prvního muže kraje. Tato poněkud slizká záležitost mu lehce umožní usednouti i do křesla ministerského. Všechno mu pohlídají náhradníci. Klouzavý mandát! Jednou mi někdo vyprávěl, že se lidi v malém městečku bouřili proti svým radním. Školníkova žena měla uklízet ve škole. Vždyť by mohl uklidit i pan školník, tak proč dávat dva platy… obec nemá peněz nazbyt… Fakt to tam řešili… No a podívejte se na páně Haška. To je ale roztomilý klučina. Nedali byste mu pusinku na čelo, nepodrbali za ouškem? Bude klouzat sem a tam, státní kasa něco unese, ne? Nejpodivnější se mi zdá to, že jeho stranický šéf a předseda vlády se tímto nápadem (s provinilým úsměvem) vážně zabývá. Místo aby odepnul pásek. A to není dobré… Tak zkusme představu, jak se všichni usmíváme, protože vše je v pořádku a my jsme šťastní a nakonec vše dobře dopadne… když to občas tak nevypadá…

Tomáš Lebenhart