Sousedka

Bydlení v ajurvédském centru Siddhalepa jest uzpůsobeno tak, že skoro každý má souseda. V té luxusnější části (jež nám, nyní nemnohým, nebojácným hostům) byla velkoryse poskytnuta, jsou jakési dvojdomky s teráskou s výhledem na oceán. Vedle tedy někdo, je, kohosi tam máte, s kým se na terásce vidíte a koho můžete občas za zdí zaslechnout…

Já měl první týden přidělenou velkou Rusku. Asi padesátiletá osoba s načervenalou pokožkou, masitými, jakoby vyšpulenými rty, pomněnkovýma, laskavýma očima a lehce stydlivým-lehce laškovným výrazem lemovaným pevnými lícními kostmi. Její angličtina byla velmi chatrná (taková ta letištní). Výslovnost pak vyloženě rozkošná. Postava ovšem chatrná rozhodně nět. Hádal bych jí tak 180 na 140 (výška, váha). Kolébající se sud s břichem visícím přes květované plavky jako zástěra. Inu tak…

Jak mne zahlédla před chaloupkou, hned pozdvihla mohutnou paži, ohnula ji v lokti a buclatými prstíky legračně zapohybovala. „Hallo“, zazněl její drsný, prokouřený hlas. V jejím podání to znělo: „Chelóóuu.“ Evidentně byla sdílná, leč přeci je – byl jsem chráněn její pramalou slovní výbavou. Že bych mohl komunikovat rusky, jsem se jaxi neodvážil, neboť jsem si příliš nepřál na meditačně očistném pobytu od rána do večera komunikovat (a komunikovat). Ona, ta osoba, pokud nejechála za pakupkámi, tak seděla na terásce a kouřila. První den se v oblaku kouře asi zastyděla a optala se: „No problem?“ Odpověděl jsem s úsměvem jako ozvěna: „No problem.“ V duchu jsem dodal muj ne tedy… a letmo jsem vzpomenul herečku Helenu Růžičkovou.

A tak líně plynul čas a já už si uvyknul na šramot za zdí, skřípění těžkého dřevěného křesla po terasových dlaždicích, dlouhé ruské rozpravy se svými blízkými - dalekými i na nesmělé, svérázné pokusy o komunikaci a široký slovanský úsměv. Nosila bílý šátek uvázaný selským způsobem (jak ta Růžičková ve Slunci…) přes vlasy barvy loňské slámy s účesem připomínající rok zanedbané mikádo. „Velký horko, co?“, povzdechnu si. „Yééés, bíg“, povídá a tváří se nadšeně. „A jak u vás, v Rusku“, ptám se dál. „Ólsó hót.“ Plus nadšený výraz. Ona byla ze všeho tak nějak nadšená, vám. Trochu jsem se podivil, že je v Rusku hot. Zatímco u nás od pěti do deseti a déšť. Tak mě zajímalo, kde v Rusku… „Where? Russia is so big…“ Zase nadšení. Rozpřáhla ruce jak Serena Williams na síti a zachraptěla: „Jéés, Raša bíííííg.“ Píšu, jak jsem slyšel. „Tak kde?“, zajímá mě upřímně. „Maskváá“, odvětila s patřičnou hrdostí, ještě než stačila upažit.

Pak nastal čas jejího odjezdu. Pár hodin před tím se vedle ozývaly temné rány a různé další zvuky naznačující nějaké přesuny. Aha, balí, blesklo mi. A vskutku. Rozrazila rozpšupovačky na terásku, mávla paží a zvolala: „Áj góó.“ Vyskočil jsem z křesla jak Ferda mravenec a taky mávám rukou. Pravou přední. „Good bye, madam. Have a nice flight.“ Moc asi neponímla. Na chvilku se jí vytvořily na čele vrásky, jak se usoustředila (podobně, jako kdysi Růžičková ze sebe ve scénce z italského městečka vypravila německý výraz unterwassermann (podvodník) a pak udělala ke mně rozpačitý krok a zachraplala: „Chapy cholidej!“ Její smích plynule přešel po kuřáckém způsobu v kašel. Těžce se rozkašlala, a zem se lehce otřásala… Pocítil jsem potřebu ji udělat radost. „You are very beutyful lady.“ Tomu rozumí každá. Změkla jak máslo, vrazila do svého pokojíčku, aby se vzápětí vynořila

s milou kytičkou v malém plastovém kelímku, kterou si nasbírala kolem. Zase se zamyslela a pak řekla: „Padarók.“ Pak navždy zmizela i se svým obrovským čemodánom…

Už nikdy asi nespařím tak předlouhé bílé dámské střevíce, takové, šífy, trajekty přímo, patrně na míru zhotovené – jak jedna vedle druhé nepravidelně odloženy v kroku, vyhřívají se v slunci před vchodem, jako dvě leklé tresky…

Šimek: „Jaké máš číslo bot, Jirko?“

Grossman: „Jednačtyřicítky. Proč se ptáš, Slávku?“

Šimek: „jó? Vážně? Ale smrděj jak stovosumapadesátky…“

Komu by nenaskočila legrační představa takových botek, že? Tak jsem holt před prahem své milé sousedky viděl aspoň takový nástin…

Pár dní bylo za zdí nepřirozené ticho. Teď tu mám však novou sousedku. Maličkou, mladičkou, stydlivou, vážnou Japonečku. Vždy se jen ukloní, nepromluví a rychle zajede. Je moc hezká. Dlouhé černé vlasy. Opět tedy žádné mikádo. (Napřed ho vymyslej a pak ho nenosej.) Ani kimono nemá. Kalhota ji plandá na hubeném zadečku. To jsou věci na tom světě. Ale aspoň dělá takové ty malé rychlé kroky.

Jako homeopatický úchyláček dodávám, že má bývalá by mohla býti osobnost křehounké Pulsáátilly, (jež se v horku zhoršuje) a moje současná se zatím jeví jako Natrim Muriaticum – I am the Rock (Paul Simon), jež se zhoršuje u moře. Ale kdo ví… Třeba se z ní vyklube My woman from Tokio. (Deep Purple). Ano… už mi z toho vedra kapku hrabe. Tak jsem to na vás vysypal a hned je mi líp!

Ze Srí Lanky, Tomáš Lebenhart