Soudružka Líznerová

Takhle někdy oslovuji svou kočku Lízu (kterou už znáte…). Povídám jí třeba: "Tak co, Líznerová, kolik myší si dneska chytla?" No a ona něco zamrouskne, pohne ocasem, prostě reaguje. Dokáže rozpoznat otázku. Když jí něco říkám, oznamuji, tak jen poslouchá, nebo ani to ne. Když se jí však něco zeptám, odpovídá. "Máš už ňákýho pořádnýho kocoura?" Je jí rok, takže puberťačka. Sekne ocasem, jakože jsem trapnej. Nebo: "Chceš ven?" Udělá ze sebe na pár vteřin velblouda a líně se odšourá co nejdál od dveří. "Soudružko Líznerová", povídám jí, "dneska dostaneš pastu z kaviára." Podívala se na mě zcela neutrálně, jako bych jí oznamoval, že je středa. Moc se nedivte, občas jí přilepším. Líza by totiž nekupovala Wiskas, ale kaviárek, kachní jatýrka, norské filátko a tak… No, mám ji rád, prostě. A představte si, že se klidně stane, že to ta potvora nesežere. Tak jsem jí dnes káknul do misky trochu kaviárové pasty značky ABBA. Drahá jako blázen. Luxusní záležitost z Polska. PASTA KAWIOROWA LAGODNA! Tu si nikdy nekupujte. Rozmašírovaný mořský odpad, který neshnije, jen proto, že je plný chemie. Labužnická vyhladovělá Líza k tomu čuchla, prskla a odkráčela. Jindy mě tahle hygienická služba v černém kožíšku varuje před voňavou srnčí paštikou, BIO (!!) goudou nebo smetanovou pomazánkou. Líza (na rozdíl ode mne) není BLBÁ. To byste nevěřili, čím nás oblažují naše prodejny. A vězte, že na jídle nešetřím a nekupuji levné jídlo.

Každý dostane přesně to, co si zaslouží. To je jeden ze zákonů života lidského. Máme vládu a parlament, televizní programy, zdravotní systém i obchody, které si zasloužíme. Češi jsou národ šetřivý. Milujeme slevy, akce a kupujeme zásadně levné potraviny. Tím jsme rozhodli o tom, že kvalitní (a tedy trochu dražší) obchodní řetězce jako DELVITA, CARRE FOURE či JULIUS MEINL byly nuceny opustit českou kotlinu pro nezájem zákazníků. Zbyly nám ty prostší a sprostší. Laciné, nekvalitní, podvodné… Machinace s expirací, křehčené maso, umělé sýry a uzeniny, plesnivé ovoce, hnijící zelenina. Drahý chléb a pečivo úděsné kvality. Dělají si z nás srandu. Tmavý žitný chléb. Celozrný. Zdravý. Drahý. Barvivo, chemie, lepek. Žitné mouky jen stopa. Třetí den se ten superchleba nedá jíst. Rozpadá se. Obyčejný poctivý chléb našich dědů byl dobrý ještě za 14 dní. Zplesnivělé potraviny večer umýt a do mrazáku. Ráno jsou jak na výstavě. Nenadávejme. To vše je odrazem našeho myšlení, našeho vztahu k sobě.

Nedávno jsem nakupoval v jednom klatovském supermarketu hodně drahý francouzský sýr, kozí, plísňový. Takový mrňavý kousíček za 88 korun. Občas si udělám radost, znáte to… Když platím, paní pokladní se otočí ke své soudružce, v ruce můj sýr a rozpustile volá: "Koukej. Tendle sejra stojí vosumdesátvosum!" Kolegyně jen zakroutila hlavou. Syrové venkovanství přímo vibrovalo prostorem. Zaplatil jsem nákup a důvěrně jí povídám: "Kupuju ho mojí kočce. Může se po něm utlouct."

MUDr. Tomáš Lebenhart