Smíchovská snídaně

Pár let mám ve zvyku ukončit občasnou návštěvu Prahy snídaní v naturálně italském grandiózním podniku Wine and food restorant. Mimo luxusního obchodu s dobrotami z jižní Itálie jsou tam dvě restaurace – jedna připomínající menší rušnou nádražní halu plnou stolů a pobíhání číšníků plus maestra bušícího do piána, menší bufet se studenými čerstvými „tutti frutti“, kde lahodný olivový olej teče i po stole – a pekárnou-cukrárnou, kde vás i obslouží. Pár set metrů od Smíchovského vlakového nádraží. V neděli, kdy Prágl opouštím s místenkou v kapse do vlaku Praha –Klatovy, otvírají v osm hodin. To tam již postává hlouček hladových příznivců sladké snídaně.

Je teplé prosluněné nedělní ráno a já zasedám ke stolku před kavárnou s velkým croissantem s pistáciovou náplní a cappuccinem. Vše vlahé a teplé – kafíčko, croissant, náplň, vzduch… na chvíli mě zcela pohltí středomořská atmosféra. Hledím na velký platan na protějším chodníku a na v této části Prahy nezvyklé borovice. Naproti Mekáč, tam taky už posedávají snídající lidé, kousek vlevo u Vltavy oplocený resort U lodníka s parkujícími auty. Jihoevropskou náladu ještě zvýrazňuje pomalu popojíždějící auto Pražských kanalizací a vodovodů s dvěma jinochy v červených vestách, kteří speciálními instrumenty otvírají kanály a vyprazdňují dlouhé plastové koše do toho auta… pak zas pokládají těžké poklopy na silnici a míří k dalšímu kanálu. Svým vzezřením by naprosto splynuli kdekoliv ve Středomoří. Vše se odehrává v klidu, tichu, den se teprv rodí. Za ty prachy vám to fakt stojí, takové pohodové nedělní ráno – kousek od zaplivaného, oprýskaného  Smícháče…

Koukám, že mi po prstech teče teplá pastelově žlutozelená náplň loupáčku za 60 korun. Jako homeopat (ta úchylka už mi zůstane) si říkám: „Pulstailla. Typické zahlenění děvčátek typu Pulsatilla. Tak si olizuji prsty a kupím před sebe menší horu kvalitních papírových ubrousků. Bude půl deváté, vlak mi jede za čtvrt hodiny… Ciao, Praga. Tak příště…

Tomáš Lebenhart