Škyt

Tak jsem se vám po dlouhé době pořádně rozškytal. A to během odpolední práce v ordinaci. No, nic moc, to si asi umíte představit. „Berte 3x denně, škyt, 3 kuličky. Já se vám, škyt, velmi omlouvám, paní, ale tohle se mi nestalo, škyt, ani nepamatuju…“ Mezi pacienty seběhl jsem dolů do lékárny pro něco a samozřejmě škytám dál. Mladá magistra, ta blondýnka, zmizela za tárou a pak se vynořila pořádnou kudlou v ruce. Upřeně se na mne zadívala a pak pomalu natáhla ruku s nožem proti mému obličeji. Jeho ostrá špička se zastavila asi centimetr od mého nosu. Nic neříkala, já též ne, přihlížející magistry také mlčely, fascinování děním. V lékárně nastalo hrobové ticho a já civěl do přimhouřených šedých očí ženy s nožem. No a bylo po škytání. Už ani škyt. Prt.

Nedokázala vysvětlit, jak je to možné, ale že prý to takhle funguje, že s tím má zkušenosti. Tak vám tu zajímavou zkušenost předávám a klidně si to na někom vyzkoušejte. Sám na sobě to nefunguje. Dle mého názoru zde hraje roli moment překvapení. Kdyby neměla nůž a svlékla se za tárou do půl těla, možná by mé škytání také rázem ustalo. Kdo ví…?

Tomáš Lebenhart