Šiwa

Na centrálním historickém náměstí v Klatovech, blízko Černé věže (kterou nepřehlédnete) najdete malý krámek s orientálním a ezoterickým zbožíčkem i názvem – ŠIWA (který nepřehlédněte). Když budete mít štěstí, narazíte na Irenku, magickou ženu s kočičíma očima, s dávnou egyptskou minulostí… Její dcera Šárka, s kterou se v obchůdku střídají, se provdala za Egypťana a vychovávají spolu dva krásné kluky.

Nebojte, nebudu vám vyprávět orientální pohádku… Irena stojí nohama pevně na zemi. Má ale energetickou moc a je velmi citlivá. Prostě čarodějka. V egyptské Hurghádě během chvíle (neúmyslně) vyvolala silnou bouři s hromy, blesky a přívalovým deštěm. Po návštěvě příbuzných, po výborném, leč dost ostrém občerstvení, chtěla si odpočinout a trochu se zchladit na ploché střeše domu. Bylo devět večer, hvězdy na dosah, 35 stupňů. Městem pod ní se ozývaly naléhavé zvuky svolávající k večerní modlitbě. Alespoň trochu chladného vzduchu, kdyby bylo, pomyslela si… A v tom to začalo. Místní prchali ve zmatku uličkami – mnoho let tam nesprchlo. Dějí se kolem ní podivné věci, které zajisté nejsou pro všechny uši… Nuže poslyšte jednu z nich – a věřte či nevěřte…

Asi dva týdny před Vánoci se otevřely dveře krámku a vešel vysoký podivný cizinec. Přestože mluvil česky, nesl sebou energii nesmírné vzdálenosti. To Irenka, jež v Šiwě byla tou chvílí sama, dobře pocítila. On vlastně skoro nemluvil… Mlčky si prohlížel prostor a zboží. Měl na sobě dle Irenky velmi drahé oblečení, ale jaksi staromódní. Především dlouhý černý kabát, kolem krku hedvábný šál a drahé špičaté černé boty. Černý klobouk na bezvlasé hlavě.

Po chvíli Ir znejistěla a lehce se optala, co si přeje, co hledá… Nepromluvil a pomalu k ní přešel. „Přišel jsem za vámi“, řekl pak. Lehce vykolejena (což se jí moc nestává) spatřila jeho zuby. Celý chrup byl ze zlata, prý i horní patro. Neměl obočí. Tyčil se jako obr uprostřed krámečku a Ir k němu vzhlížela se zakloněnou hlavou. „Vy mě znáte?“, nejistě vyzvídala a cítila, jak ji jímá tichá hrůza. Neznámý muž jen mlčky přikývl. „Kdo jste? Vy tady někde bydlíte?“, ptala se, snad aby zaplašila nejistotu. Muž se lehce pousmál a neodpověděl. „Proč jste za mnou přijel, pane?“ Vážně a zkoumavě na ni hleděl. Pak se zlatá ústa pohnula: „Přišel jsem vám pomoci.“ „Proč?“ „Protože to potřebujete…“ „Já nic nepotřebuji, jsem zdráva“, snažila se ovládnout situaci. „Vy jste nějaký léčitel?“ Bez odezvy. „Tak Šaman?“ Žádná odpověď, jen upřený pohled bez výrazu. Statečně pokračovala v tomto zvláštním dialogu. „Já už vím. Vy jste Smrt a přišel jste si pro mne. Ale já se vás nebojím. Jsem připravena na vše…“ To už skoro laškovala (jak mi pak řekla). Tak takovéto věci mohou se dít, kousíček od samotné radnice a veškerého předvánočního shonu. Irenka mi laskavě dovolila toto vypovědět a zkontrolovala text včetně dialogu.

„Něco o tom vím, pronesl tajemně zlatoústý pán a přistoupil těsně k ní (Irenko jsi hrdinka). Položil jí velké dlaně na spánky. Ona stála jak zkamenělá, neschopná pohybu ani myšlenky. Nevybavuje si, jak dlouho to trvalo. Ani to, jak muž odešel. Cítila příjemné teplo a klid ač byla nervózní jak maturantka u komise. Takto mi to hned druhý den vyprávěla. Kdo to mohl být, přemýšleli jsme oba…

Ir je vášnivou čtenářkou, čte a čte i v obchůdku. Poslední dobou se silným zaujetím pročítá postupně všechny knížky tibetského mnicha Dr. Lobsanga Rampy. Možná i proto ten vnitřní klid i ta

návštěva… Za pár dní po této příhodě se jí „náhodně“ otevřela jeho kniha Za hrance vědomí na straně 110, kde si přečetla odpověď. „Tento svět je již hodně dlouho sledován a vesmírnými lidmi. Sledují nás a získávají informace od lidí o tom, co se zde děje, chtějí lidem na planetě pomoci. Říkají si Zahradníci Země. Tuto planetu osídlili, starají se o náš růst a pravidelně sledují, jak to vedeme. Mají strach, že díky našemu chování špatně skončíme… Říká se jim Muži v černém a v poslední době se často mezi lidmi objevují…“

Usoudili jsme se setrou Irenou (je bývalá zdravotní sestra), že to tak bude… Není vskutku moc lidí, jimž by se mohla takto svěřit. Ale spolu jsme se domluvili, že příběh zveřejním. Patří jí můj dík a obdiv. Usoudili jsme, že tito návštěvníci se někdy úplně netrefí do místa a doby na této multikulturní planetě. I dnes jsou rozlehlá místa, zejména na území bývalého Sovětského Svazu, kde lidé investují zlato i do úst… a Klatovy jsou relativně kousíček. Ale to už spekulujeme a my spekulujeme rádi.

Milí čtenáři, vím, že nejsi (ani ode mne) uvyklý čísti takové věci. A tak dojem a úsudek je na tvé straně. A dost možná, že i vy jste něco podobného prožili či slyšeli vyprávět… A věř – že takových a ještě méně běžných příběhů jsem vyslechl mnoho… Kdo je otevřen, koleduje si. Jsou místa na Zemi, kde je komunikace s mimozemšťany běžnější než výpadky mobilního signálu v České kotlině. O tom je život. Být otevřený jako dítě. Moje polední klatovské pauzy jsou mi nekonečnou radostí… Irena – gracias!

PS: Příběh má pokračování… chcete? No uvidíme. Záleží, jak se budete chovat (milé děti)…

Tomáš Lebenhart