Shopping
Myslím, že je na čase si udělat prču sám ze sebe. Tak si to užijeme… Má milá bydlí daleko a tak jsem povětšinou tak nějak bezprizorní, nemůže na mně moc dohlížet – což je samozřejmě jedině dobře. Ovšem jsou chvíle kdy ne až tak úplně. Třeba když vám šatečky už řadu let z módy vycházejí a vy to tak nějak necháváte plavat…
Kamarádka Radka, protřelá Pražačka z Letné se mne ochotně v tomto směru ujala a věnovala mi jedno sobotní dopoledne. Včerejší. Ona má své kontakty a docela se vyzná. Tak mne zatáhla do jedné profláknuté pasáže a představila své dobré známé prodavačce. Pak už to probíhalo ve stylu Pretty woman – akorát s tou roztomilou obrátkou, že šlo o elegantní ženu z velkého světa s ošuntělým venkovským chlápkem.
„Tak začneme gatěma,“ oznámila mi a obě ženy se na sebe soucitně podívaly. A pak mi do kabinky podávaly různé kalhoty (značkové džíny, manšestráky, plátěné). Já to dycky nasadil a pak se jim ukázal. Radka šéfovala. „Ukaž se. Vyhrň si svetr. Nemusíš až k bradě. Nepochoduj tady. Otoč se. Nám stačí prdelka.“ Tak jsem jim ukazoval prdelku. Daly hlavy dohromady a zkoumaly můj zadek. „Zkus si dřepnout.“ Provedl jsem poslušně dřep. „Neškrtí?“ Prohlásil jsem, že ne. V krámě jsme naštěstí byli celou dobu sami.
Pak přišly na řadu košile. Zíral jsem na štosy košil všech myslitelných barev a odstínů. Když jsem chvíli s otevřenou pusou mlčel a škrábal se na hlavě, ujaly se ženy opět aktivity. „Tahle oranžová, čistej len, co vy na to?“, podává mi ji paní. „Jo, ta se mi moc líbí…“ a už si jí rvu přes hlavu. „Pane doktore, klidně se nám tu odhalte. Košile se zkouší na holé tělo. A klidně si jí celou rozepněte, pude to líp.“ „Jasně“, ujistil jsem je, že absolutně vím, co mám dělat. Zůstal jsem na ně koukat v nové zářivé košili s vítězoslavným pohledem. „Támhle máme zrcadlo“, pokynula mi prodávající a trpělivě se usmála. „Aha.“ Zjistil jsem, že se mám raději koukat na sebe do velkého zrcadla než na ně…
„Ted boty, Tomáši“, zavelela Radka. „Boty asi nemusim. Mám“ a zvedl jsem nohu s béžovou mokasínou. Radka si stoupla těsně ke mně a asi z patnácti centimetrů se mi podívala hluboko do očí, až trochu zašilhala. „Tomáši!“, řekla důrazně a lehce uklonila hlavu. „Potřebuješ boty!“ „Ajo.“ Přestal jsem raději odhalovat své názory na módu. Po jistých dohadech o velikostech postavila přede mne modré kotníčkové polobotky OTTO KERN. „Raduško, modré“?, ptám se nevěřícně. „Tomáši, modré!“ „Aha…“ a zkouším je. Pokývaly uznale hlavami a byly moje.
„Máš doma nějaký oblek?“, ptá se na přímo Radka a já musím přiznat, že nemám. „Mám dvě sáčka…“ „Jo, jo, to bude dobrý,“ a otočily se. Chvíli štrachaly mezi věšáky a pak paní prodavačka vylovila tmavomodrošedý oblek s jemným stříbrným proužkem Guy Laroche. Zkusil jsem si ho a skvěle padl. Pani má holt oko. Dost jsem se (raději již bez komentáře) podivil, jak je lehounký. Celý oblek byl lehčí než mobil. A to jsem ho potěžkával i s raménkem. A zas ta přehlídka. „Nemusíš máchat rukama, raději si vyhrň sako. A otoč se…“
„Tak a teď to hlavní, Tomáši. Bunda!“ Zase koukám jak zjara. „Ale podívej, vždyť mám tady krásnou, zimní švédskou bundu DIDRIKSONS1913“, čtu poctivě nápis na své žluté bundě s velkou kapucou, která leží na pultě jak střelenej zajíc. Radka mi dává ruku na rameno, zavře na pár vteřin oči, pak
kývne a příjemně prokouřeným altem praví: „A rok na to vypukla první světová… Švédskou bundu Erikson, nebo jak se to menuje, si klidně budeš brát do lesa, až pudeš na dříví. Ta se eště bude hodit.“ Tak mi ženský vybraly hned dvě. Ani je neumim popsat… jedna je taková skoro černá s velkýma knoflema, vypadá trochu jako husarská uniforma a druhá je flaušová, temně rudá (že by Bordeaux?). Zmohl jsem se na poslední lehký odpor: „Raduško, takhle červená? Pro chlapa?“ A milá Raduška se na mně zas tak útrpně podívala a řekla: „Pocem!“ A vlekla mne k velkému oknu. „Podívej se na ulici.“ Čumněl jsem do ulic Zlatého kříže v samotném centru Práglu, kde proudily stovky lidí z celého světa. Radka stála vedle mě a čekala. Já taky. Akorát jsem nevěděl na co… „Tak se podívej“ a máchá rukou. „Jedna červená bunda. Druhá červená bunda. Třetí červená bunda. A támhle ten, asi Amík to bude? Červená bunda. A ty chlapi vypadaj, že se celkem vyznaj, ne? Kukni na ty jejich ženský… Vypadaj, že by je nechaly pobíhat ve špatným dresu?“
Tak mám nakonec pocit, že jsem dobře pořídil… akorát mám zakázaný o tom vyprávět, protože jsem celý nákup pořídil s výýýraznou slevou. Jinak by to ani nešlo. „Ty mi taky vždycky dobře poradíš nějaký koule, tak to neřeš“, říká Radka už na ulici. „Kolik by to stálo normálně“, ptám se v Kábulu (slušná afghánská hospoda kousek od Slávie), kam jsem Radku pozval na oběd. „Neřeš, nepřepínej. Tomu by si stejně nevěřil.“ „A, Raduš, teď jsem si vzpomněl, že já jsem si nedávno vlastně kupoval taky modrý tenisky GEOX na Andělu.“ Sladce se usmála. „Geoxky? Na Andělu? Jo, budou se hodit. Do těch plískanic, co přijdou…“
Tak jsme se napapali, probrali drby a já sestoupil na Národní do podzemní dráhy s čtyřmi naditými obrovskými igelitkami ve žluté bundě DIDRIKSONS1913. „Moloděc!“, zvolala Radka a zmizela.
Tomáš Lebenhart
Odkaz na související článek: Ping – aneb co se nevešlo do textu Shopping