Schizofrenie všedního dne

Vege restaurace Vitalka, malý, skoro intimní prostor v nejstarším baráku v Klatovech (No.1), kolem poledne ožije neutuchajícím zájmem zfanatizovaných a totálně závislých strávníků, mezi něž se bez ostychu hlásím. Stejná situace je i ve Vlaštovce na druhém konci City… jak milá aktivní schíza! A to jsou v tomto všednodenním dramatu ještě nově přibyvší Indové, co ani česky neuměj…

Obědvám u stolku pro dva a jsme tři. Zápletka je tady. Lebenhart už neví, která bije nebo si dělá – jak se ty zvířátka menujou… jo, mchd, v zimě cumlejte kozí kolostrum a po zbytek roku kozí čerstvou syrovátku a nebudete vědět co s volnou energií, jako třeba Čezáci… ale zpět ke stolu. Proti mně sedí drobná žena (léčitelka z nedaleka, z podobný díry jako i já) s velikánským bříškem. Kolostrum do konce týdne z vlastního zdroje. Je v pohodě a dobře ví, jaká vesmírná hra právě probíhá. To už je třetí návštěvník, který přichází – jejím tělem k nám… Docela si pochvalujem krmi. Mám v misce naložen korejský salátek kim chi, brutální hit paní majitelky. Na tenko krájená bílá ředkev, cibule, mrkev, trocha toho česneku, papričky a hlavně nějaký tajuplný kvašení se zázvorem… koupil jsem si sklenici na domu, abych o víkendu nezešílel…

Ted, koukám, mi mezi klávesami leze beruška… no, nic, jaro is comming soooon. Teď je mezi f a d, teď tam zapadla, jak to mačkám. to nic, ona se neztratí… no, ztratil jsem se já… aha… Kim Čonk…né, do prčic (nebo Prčic?) vlastně ten boží salátek… jo aha… „Prosim vás úpěnlivě, hlavně ne tady a teď“, povídám té mamince…vždyk ona už dávno JE maminka.. to víme, proč to ale vlastně píšu… to nevím.. říkáme si, jak jsou ti gynekologové, ti odborníci na ženy troufalí, že určujou datum porodu, mají na to takový komický klečko jak nálepka na emise s těma číslíčkama – navzdory astrologii, no cement… vlastně comment… mě se to samo opravilo na cemet, to snad není pravda. Pravda je pocit. To je jediná pravda – Váš momentální pocit. Ten psací program je stejně drzej jak ti gyndaři… to je muj pocit – takže je to pravda.

Co sem to chtěl vlastně… jo! Vyjde pan Kadera v rudém dresu z kuchyňky a tak mu hned říkám na přímo: „To je ďábelsky dobrý ta vomáčka dneska v tom čínským jídle. CO tam, proboha je??“ Má totiž neskutečnej šmrnc, štych, ocásek, nebo jak to vyjádřit, něco co jsem kdysi dávno někde v Bangkoku v čínský čtvrti ochutnal, takový nahnědlá omáčka… chuťová stopa snad tisíc let stará… Já na to věřim, na ty minulý životy se všim všudy, s těma zvukama, vůněma, smradama a chutěmi a chtíčema. Jednou jsem ve Španělsku na pomerančovým pobřeží zaslech jak jedna místní maminka zpívý svýmu dítku a houpe ho v náručí – a já ten hlas poznal, tu melodii, skoro jsem upad… No jo no… tomu se říká spontánní literatura odborně řečeno. Píšete a nemyslíte… jako když čuráte třeba, de to samo – zatím…

A on, kuchař a rytíř Kadera – bydlí na tvrzi takovým zapadákově u Klatov, se zatrvdil, rozkročil se jak Eiffelofka, ruce v bok, kouká na mě už zas jak Zikmund na Husa a praví: „To vám neřeknu, doktore.“ Ten má koule, co? Kuchař, chef, mistr tý plotny tam, nemůže vyslovit dramatičtější větu! Neřeknu! Eště mi říká: „Vy byste to hned rozkecal.“ To si pište, on ví… Kuchař Kadera koule má. Kukakoma. To dáme hlavy dohromady a vymslíme takovej special salát. Lidi budou myslet, že to pochází odněkud z Kjóta třeba, ale my budeme vědět. co to znamená… ale nikde to neroztrubuje, aby se náhodou

nenasral… hlavně ne kolem těch jeho slavných Šlapanic, nebo jak se to tam menuje… vlastně to je někde v Brdech nebo asi u Brna… Štěpááánovice, no jo no. To sou názvy…

Taky koukám na jednu slečínku tam… krásná blondýnečka modrooká, šatičky takový, ona si tam normálně pochoduje mezi stolama, postaví se někde, kde sedí chlap, moc jich tam v tom Ladies klubu nedřepí, ale pár nás přece… a ukáže na něj prstem a řekne „Pán.“ Ženský ignoruje. Pán. Jsou jí dva roky… Co bude za patnáct let, to ví jen Bůh… je prostě vyhraněná a svá. Má renesanční rodiče, ti jsou tam s ní pečený vařený. Ona sedí u stolu a způsobně příbory jí a nemluví. Pomalu meditativně papá a sleduje pány. Ani se nepokydá. To batole stoluje! Jak to slovo nemám rád (jako třeba stolice, a tak), tak tady lepší nenalézám… S Kaderou tvořej velmi podivný a sympatický pár. On se k ní od toho klenutýho stropu sklání a dělá na ní eště větší čertíky než sám je… a ona nebojácně s hlavičkou v záklonu naň hledí na toho rytíře, s odkratým hledím, jehož brněním jsou kastróly a pekáče a zbraněmi to jeho jídlo, do kterýho dává srdce a i přes víkend v těch Štěchovicích nebo jak je to, na to myslí, jako to zaopatří a i ze sna ho to budí… aby bylo navařeno, zaděláno, napečeno, naloženo, nakvašeno, nazdar.

To je asi tak všechno, co jsem měl na srdci já, znaven dnem. Tak dnes Vitalka, zítra třeba Vlaštovka a pozítří možná vlaštovky… no, zatím tady pobíhá jen ta zmatená beruška. Taky jsem odpoledne sebral z podlahy nehybnou mouchu, a jak ji opatrně nesu do koše, abych se nazapatal těma jejíma vnitřnůstkama a očkama na vrchu hlavy, tak ona najednou začala hejbat nožičkama, tak sem s ní vyšel na balkón a vhodil ji k nebi… místo toho sluníčka, který je vlastně neuchopitelný, kór když zeleze mezi ctrl a šipečku. Já už taky zalezu. Kakoku – po deku.

Tomáš Lebenhart