Scénář

MÍSTO: Kaufland, pult s uzeninami s obsluhou.
POPIS SCÉNY: Za pultem dvě ženy v řeznických stejnokrojích, starší, štíhlá, černovlasá + mladší štíhlá nikoliv, blond. Před pultem já v malé frontičce. Na sobě rozdrbané džíny + ošuntělá džínsbunda, na hlavě slušivou čépu, jelikož je venku zima. Zarostlá tvář (jelikož je venku zima).

KLAP! KAUFLAND poprvé.

AKCE: Očima vybírám přes vypouklé sklo kvalitní šunčičku. Krčím nos a tvářím se jak idiot. Když na mně přijde řada, rozvíjí se dialog se světlovlasou prodavačkou. Kamera střídavě detaily obličejů a na nakrájené uzeniny s názvy a cenovkami. Prostřihy na kameru beroucí celek.

ONA: „Co to bude?“

JÁ: „Nějaká dobrá šunčička.“ Pořád se šklebim.

ONA: „Jaká?“

JÁ: „Koukám.“ Pořád se šklebim.

ONA: „Máme…“ a začne rychle jmenovat všechny šunky, které mají.

JÁ: „Stop! Vidím.“ Přestal jsem se šklebit.

ONA: Kouká… ruce v igelitových rukavicích.

JÁ: „Tu debrecínku bych prosil. Ale napřed mi dejte čuchnout.“

ONA: „Cože?“ Šklebí se ona.

JÁ: „Chci si k ní napřed čuchnout“.

ONA: „Proč?“ Pořád se šklebí.

JÁ: „Já se řídim dost čuchem, víte.“

ONA: Nahlas ke své starší kolegyni – „Můžu mu dát čuchnout?“

KOLEGYNĚ: „Jo. Můžeš.“

JÁ: Čumim. Asi se zase šklebim.

ONA: „Kolik toho chcete?“

JÁ: „Stačí jeden plátek.“

ONA: „Aha.“ Napichuje plátek debrecínky a nastrkuje mi ho přes pult pod nos.

JÁ: Čuchám. Ostatní přítomní čumí. Po pár vteřinách… „Beru.“

ONA: „Kolik?“

JÁ: „Patnáct.“

ONA: Nakládá plátky na váhu, číslíčka se ustálí na 173 gramech. „Můžu to tak nechat.“

JÁ: „Uberte.“

ONA: Ubírá plátek. Displej ukazuje 150.

JÁ: „Takhle je to dobře.“

ONA: Balí to. „Ještě něco?“

JÁ: „Už nic.“

Platím a odcházím. Blonďatá prodavačka něco špitá černovlasé. Ta kroutí hlavou…

STOP!

Tomáš Lebenhart