Satisfaction!

Touto slavnou písní odstartovali Rolling Stones v roce 65 rockovou epochu. Do té doby samá láska a tanečky. Nádherné melodie, pohoda. Teď bušivý rytmus, syrová kytara. Mick Jagger vztekle frázuje. „I - can - get - no - sa – tis – fa - ction“! „Nemůžu najít uspokojení!“ V refrénu: „Furt to jen zkoušim.“ („I try and try and try!“). V roce 68 přitvrdil: „Dovolte, abych se představil“, zpívá jizlivě mazlivým hlasem. „Jsem jeho veličenstvo Lucifer. Jsem velmi potěšen, že s vámi mohu hrát svou hru. Jsem tu pro vás, najdete mě všude… Mějte se mnou strpení, prosím, nevím, kam dřív skočit… nezapomeňte moje jméno!“. Jeden z nejvýraznějších textů té doby… Zdá se tedy, že se západní civilizace nezadržitelně ubírá špatným směrem. V letech sedmdesátých nastává hromadný útěk k meditacím a „svatosti“. Svět se začíná zajímat o buddhizmus a Indii (jež však mimo Buddhy samotného nemá s tímto hnutím prakticky nic společného).
PA043643.JPG
O pár let později John Lennon na prahu své sólové dráhy naléhavě křičí další přelomový text: „Nevěřím v politiku! Nevěřím v hippies! Nevěřím v jógu! Nevěřím v Ježíše! Nevěřím v Beatles!“ Pak dlouhá dramatická pauza, John i jeho piáno utichne… pak tichým tenorem: „Věřím jen v sebe…“ - „I just belive in me…“ A tak stále hledáme a hledáme… Hledáme uspokojení. Mnozí našli a jsou v klidu, někdo už ani nejí…
Většina z nás však papá s velkým apetitem. Sedím jednou v jedné restauraci s jednou ženou…. Dlouho jsme se neviděli. Chválíme jídlo před sebou. Mluvíme o jídle, o tom jak jíme rádi. „Tomi, já strašně ráda žeru.“ Je drsně upřímná. „Uspokojuje mně to.“ „Co třeba sex“, namítám. Zavrtí smutně hlavou a lehce se usměje. Dvacet let je dvacet let…“ Sevře zuby, ohrne rty a zavrčí: „Potřebuju pořádnej orgasmus!“ Zřetelně vnímám, jak ženy u vedlejšího stolu na chvilku přestaly jíst a jako by na pár vteřin strnuly. Neodvážily se pohlédnout naším směrem ani jedna na druhou. Naklonil jsem se přes stůl. Moje společnice též. „Aspoň tak neřvi. Všichni mě tu znají.“ Generační odstup promluvil mými ústy… Opřela se a trochu zaklonila hlavu. Pak nahlas řekla s pohledem k nebi: „Normální obyčejnej orgáč! Každej boží den!“ Vypadala jako svázaná šelma. Černé oči planou. Jedna z žen se plaše ohlédla…

Znovu jsem se naklonil a tak jsme zase dali hlavy k sobě. „Mluvíte o tom?“, ptám se tiše. „Ani ne.“ Dlouho mlčíme a jíme. Slunce svítí, ptáčci ve větvích nad námi cvrlikají, ženy vedle spořádaně papají a lehce konverzují. „Jsou nějaký pomůcky, ne?“, osměluji se. Zatváří se opovržlivě. „To nikdy.“ Další pauza. „Nevěra?“ Zavrtí hlavou. „Mýho manžela bych nikdy nepodvedla! Jiný chlapy asi jo. Ale jeho ne.“ To mně zaujalo. „Proč právě jeho ne?“ Chvíli přemýšlela. „Je v něm něco hlubokýho…“ Taky jsem chvíli přemýšlel. Dal jsem jí za pravdu. Znám ho.

Druhý den u jiného stolu v jiné restauraci s jinou ženou. Co čert nechtěl (že by sám Lucifer?), mluvíme o jídle a sexu. Upírá na mě smaragdový pohled, který tak znám… vdaná, fungující rodina. Povídáme si. Jak mám v živé paměti ten včerejší dialog, tak jí o tom trochu povídám… Celou dobu mlčela, přikyvovala. Nemusela nic říkat… Věděla, o čem mluvím…

A tak ke mně doléhají příběhy všedních dnů. V ordinaci i u hospodských stolů… Kde je uspokojení? Je někde kolem? Je v něčem či někom?? Koho se to netýká, ať první hodí kamenem…

Tomáš Lebenhart