Šárinka

Dnes jsem ji potkal na parkovišti u klatovského Lidlu. Bydlíme na maloměstě a léta se nevidíme… není čas, oba ve zdravotnictví. Je to sestřička, je to moje dceruška nevlastní. Padesát ji minulo, holčině, ale pořád atraktivní, španělský typ. Zastavili jsme se spolu a dali řeč. Objetí, přátelský polibek.

Já ji vyženil, když jí bylo asi dvanáct, Darince, její sestřičce o tři roky méně. Pak přišli mí dva kluci a holky je vozily po městě v kočárku, k závisti svých spolužaček. Taková roztomilá rodinka… Jejich pravej táta, klatovský bohém a krasavec se stal mým velkým kámošem (k údivu maloměsta) ledva jsem se i já nakonec po létech rozvedl. Nuž, měli jsme dost společného. Naše děti spolu dál kamarádily, jak vyrůstaly a my je měli rádi – všechny čtyři.

A tak bylo možno například spatřiti v baru, kde Šárka nějakou dobu pracovala, nás dva tatíky, jak popíjíme a barmanku chválíme a dohlížíme, aby jí někdo nezlobil… pak tam přijde Darinka s Jakubem se na nás podívat a Šárinka hned na něj:“Ahoj, Kubíčku. Já tě mám tak ráda…“ Lidi prostě nechápali, jak se máme všichni tak rádi a nemáme žádný problém. A litovali naší bývalou, s jakými podivíny žila byla. No, ale my jsme věděli své…

„Jak, je, holčino, co máš novýho?“ No a už to jelo… Probrali jsme její mámu, její sestru (žije v Německu), její doktorku zubařku ve Švihově (bude tam končit), dětskou doktorku v Klatovech, ke které bude nastupovat, dále pak její děti, a vnoučata, mé syny, jejich ženský, moje ženský… No prolustrovali jsme během čtvrt hodiny půl Klatov. Taky mojí sestřičku, její sestřičku, jiný sestřičky a doktory. Její táta už nežije, zavzpomínali jsme… Taky jsem se dozvěděl různé historky o sobě… Šáry, bejvávalo“, usmívám se. „Ale tvý mámě jsem byl věrnej jako pes.“ Věděla to… No a pak si šli po svých.

Bylo to příjemné si takhle podrbat. Jen doufám, že teď nepřijdem do drbů, jak jsme se uprostřed toho mraveniště tak objímali…

Tomáš Lebenhart