Sansára

Klid, to není nějaká moje cizokrajná kamarádka… Sanskrtský výraz – užívaný v buddhistické filozofii pro tzv. kolo života. Pořád se motáme dokola. Než nám něco zásadního dojde. Tisíce let… Jsme povinni tvořit, hrát si, rebelovat, být sami sebou, umožňovat Hru, být si vědomi propojení všeho lidstva. Jsme tady proto, abychom si hráli a tvořili. Netřeba nic chápat a ničemu rozumět, netřeba něco požadovat nebo zastávat názory. Netřeba za nic bojovat. Je třeba otevřít srdce a spojit se se svými pocity, se sebou. Ne s ošidným Egem, jehož mocným nástrojem je mysl. Nehledejme smysl života. Žádný není. Zákony Života jsou v nás, přímo v genech, chcete-li. Hledejme směrem dovnitř, ne ven. Nekonečno není pouze všude kolem, ale také směrem dovnitř. Neexistuje konečný střed čehokoliv. Pořád je možno se propadat dovnitř… Zaměřujme svou pozornost, vědomí, osobní sílu, vůli – jak to jen možno nazvat, v souladu se svou přirozeností. Řiďte se pocity i zkušenostmi. Keci nechte filozofům, mistrům sansáry. Ale šup, zpět na Zem. Kolo sansáry není vázáno něčím tak legračním, jako je chronos.

Po tomto příšerně nudném úvodu (asi pro většinu z vás, milí a velmi pokročilí čtenáři), trochu té praxe… Buďte se mnou nějakých 20-30 minut. Zvu vás na projížďku odpoledními Klatovy. Témátkem vyprávění budiž kolo… v tom úzkém i širším smyslu. Kruh…

Je středa odpoledne a je třeba zajet na Katastrofální – oh, pardon, jak se to mohlo stát… Katastrální úřad. Až jednou lidstvo procitne, spousta institucí přirozeně zanikne. A tak i úřednictvo katastrálních úřadů se volně rozuteče do krajiny, jež nikomu přece nemůže patřit… Nasedám před svou ordinací do auta a startuji. KÚ je na opačné straně širšího centra. Trochu jsem zvažoval, že půjdu pěšky, ale jak jsem na parkovišti tak míjel své Suzuki, prostě jsem do něj skočil. Na tak důležitý úřad raději pojedu, než se tam lehce upocen, přištrachám… s koženou brašnou přes rameno.

Hned na prvních světlech, povšiml jsem si staršího chlápka, jak vede své kolo přes pruhy přechodu. Pak naň nasedl a šlapal pomalu do pedálů a jeho bílá hlava se v pomalém rytmu lehce nachylovala do stran. Bral to po chodnících. Zelená, vyrážím. Před kruháčem (zas to kolo) samozřejmě popojíždění. Periferním zrakem vpravo vidím svého chlápka. Bílé vlasy, opálený, na cyklistu dost konvenčně oblečený do tmavého, i když poněkud odšuntělého obleku. Pomalu mne předjel. Kroužím objezdem a vyjíždím vpravo ulicí. Předjíždím chlápka a říkám si, ještěže jedu a mám ty koně pod kapotou…

Další kruháč a další setkání s cyklistou. Pomalu mne předjíždí chodníkem vpravo. On snad jede taky na ten katastrák, nebo co… Křižovatka před Billou je fakt debillní. Aspoň u nás v jinak rozkošných Klatovech. Obklopená kruhovými objezdy, a dvěma výjezdy z protilehlých parkovišť. Tam můžete čekat i deset minut, než se dopravní situace vyjasní natolik, že je možno se směle rozjet. Všichni za koly svých volantů jakoby čekají, co se bude dít, co udělá ten druhý. Ten druhý zas obvykle čeká, co udělá ten třetí a tak na sebe přes přední i postranní skla čumíme a stojíme. Můj cyklo-senior zmizel daleko přede mnou…

Konečně parkuju před betonovo-plastovo-skleníkovou budovou, kde sídlí různé důležité úřady včetně to katastrálního. Chronos jakoby poskočil do sedmdesátých let minulého století, jako by kolo času zařadilo zpětný chod. Starší dáma v prosklené recepci sklonila načesanou hlavu uchem

k přepážce a asi deseticentimetrovou škvírou v tvrzeném skle se ptá, co hledám. Pak mi dala pokyn: „Třepí patro, hned proti výtahu.“ „Kde je výtah?“, zeptal jsem se, rozhlížeje se bezradně po zákoutích přízemí. Vytvořil jsem si totiž představu, že to vemu schodištěm, po tom sezení v autě. Děžurnaja zas sklonila hlavu jako slepice a laskavým, trpělivým hlasem mi opět pokynula: „Hned za váma“. Nemohla z kukaně vystrkovat ruce a jednoduše ukazovat. Začal jsem se točit jak holub na báni a hledat výtah, neboť jsem si nebyl vůbec jistý, v jaké pozici jsem se nalézal, když přišel pokyn…

Zvládl jsem to a skutečně jakmile se dveře výtahu rozjely do stran, spatřil jsem nápis PODATELNA KÚ. A zavřené okénko. Chvíli jsem na něj hleděl jak na zavřenou hospodu. Mám klepat? A tu jsem si všiml, vlevo nahoře u rámu okénka malého plastového tlačítka zvonku s roztomilým propiskou napsaným nápisem: ZVONEK. S úlevou jsem zmáčkl tlačítko a skutečně současně se ozvalo tlumené bzučení z prostoru za okénkem. Vzápětí se okénko naděje prudce otevřelo (trochu jsem se vylekal a ucouvl). Ta úřednice tam musela vyloženě číhat – což je dobře vlastně…

Podávám jí lejstra s žádostí o výmaz věcného břemene… „Tisíc korun“, řekne paní jako automat. Byl jsem na to připraven a tak se modrá bankovka s Palackým bez nějakého otálení a hledání po kapsách ocitla v její ruce. Okénko se stejně energicky zavřelo. Osaměl jsem na chodbě s šedivým linem, šedivými stěnami, zářivkami a velikými čtvercovými okny. Trochu jsem popocházel sem tam, jak je mým zvykem i během přednášek. Čas tiše plynul. Po chvíli jsem přistoupil k oknu a díval se na protější panelák. Lehce nad mojí úrovní, tedy ve čtvrtém a posledním patře boku omšelé budovy, kterou v tento letní čas zdobily truhlíky s květinami, se pomalu otevřely dvéře do venkovní lodžie. Jimi vyšel můj chlápek s bílou hlavou a tmavým oblekem a pomalu usedl do křesílka u stolečku, kam si opatrně položil hrnek. Pak upíjel (asi kávičku) a v nesmírném klidu – s nadhledem pozoroval hemžení a provoz pod sebou…

Kochal jsem se tím výjevem – do té vteřiny než se za mnou ozvalo tiché zahlomození vytahovaného okénka. Ohlédl jsem se a spatřil ruku s papírem vystrčenou do necelé půlky vytaženého okénka. Protože mi trvalo pár vteřin, než jsem tento další výjev vstřebal a pokročil k úřednici, papír s potvrzením o zaplacení správního poplatku se jí v ruce netrpělivě zatřepal… jako když se ptáček létati učí.

Vůbec nehledejte, tak jak i já, žádné moudro v příběhu…. je to spíše o pocitech. Jak se to kolo pořád točí. Někdy neúprosně, jindy docela vesele… Jsme součástí hry a to mě baví a přináší naději, že je vše v pořádku…

Tomáš Lebenhart