Sami doma

Napřed mi slibte jednu maličkost, prosím. Co se teď dozvíte, nikde zbytečně nerozšiřujte, hlavně, ne na Poděbradsku, probůh…

Dnes 11. 11. (shodou okolností v 11:11) dorazil jsem do Starých Hradů, kde se vyskytuji jednou měsíčně, coby potulný homeopat. Pan Sluka s paní mají zvíře, jež vypadá skoro jako nějaký vzdálený příbuzný tygra bengálského a jmenuje se Matěj. Už se známe od vidění. On má soudruh celkem přísný režim, na který pan Sluka dohlíží, neboť… no známe to. Paní by ho mohla i trochu rozmazlovat… Pobíhá volně krajinou a vracívá se k večeru či ránu znaven, vyhladovělý, občas s nějakými válečnými šrámy. Bivakuje v krabici u dveří. Režim spočívá v tom, že to je jeho teritoriátko, co se domu týká. Pak má k dispozici už jen ten širý svět. Tedy to Poděbradsko, dejme tomu, maximálně snad Kolínsko případně Jičínsko (podle toho odkud vítr přináší ty kočičí molekuly)…

I stalo se, že majitelé domu i Matěje odjeli do našeho hlavního města, do Lucerny, na koncert. Ponechali nás – tedy Matěje a mně, oba zabezpečeni dobrým žrádlem, sami sobě a před večerem odjeli. Já už měl pro ten den odpracováno. Dal jsem sprchu a sedl si do příjemného obýváku. Tygr si ostražitě vyšlápl z boxu a popošel ke mně. Podívali jsme se na sebe – dva kocouři, ponechaní v opuštěném domě – a v dlouhé vteřině bylo vše jasné. Vojenský režim padl hned po té. Dříve nežli junta stačila vytasit z kožených pouzder zrezivělé revolvery, dav svobodně s hurónským řevem a lahvičkami chlastu v rukách, vyběhl do ulic… Rybám trvalo milióny a milióny let, že vytáhly prdel na souš, my dva zvládli evoluční skok v řádech sekund.

Obdivoval jsem naprostou přirozenost procesu. Léta budovaný řád se před mýma očima zhroutil jak domeček z karet. S naprostou až aristokratickou samozřejmostí se Mates začal v domě pohybovat. Já ho fakt nijak neponoukal. To odstartoval ten okamih, jak jsme se na sebe podívali. Jako by to bylo už někde dávno tajně domluvený. Takže já do pracovny k počítači, on s nenucenou elegancí se zdviženým ocasem za mnou. Sedl si pod stůl a předl. Je při tom docela možné, že na tomto fleku v životě nebyl. Pak koupelna, pak kuchyň, pak zas ten obývák… No, cítil jsem se všelijak…jako kdysi jako medik, praktikující na dětské klinice, ponechán se zápisníkem v pokojíčku malých dětí, jenž počal je z pilnosti učiti sprostým slovům… Předškoláčci se slova jako blbec nebo kravina, naučí okamžitě a rádi, to mi věřte. Prosím vás, naléhavě, nikde to ale nevykládejte, zejména ne v Motole a okolí. Čili na Motolsku.

Zpět však do obýváku na Poděbradsku. Zatímco Slukovi mířili oděni do společenského šatu ku Praze, sedmikilový Matějíček se usadil na pohovce (asi na ní rovněž v životě zadek - pardon prdel, nesložil), a sledoval se mnou film Pokání. Napřed se mi zcela nenuceně a neslyšně ocitl na klíně, kde intenzivně předl – no, spíše hrčel jako zrezivělý ventilátor zchátralého pivovaru někde na Poděbradsku či maximálně Nymburku. Pak náhle jako by vystřelen ocelovými péry, přesunul se k mým nataženým nohám a zaujal pozici sfingy pruhovaným čelem ke mně a několik minut hleděl přivřenýma očima do očí mých. Musím přiznat, že jsem to byl já, který první uhnul očima před pronikajícím smaragdovým pohledem. Přesunul jsem zrak k TV NOVA CINEMA, kde probíhalo rovněž drama…

Občas jsem měl srandovní potřebu k Matějovi promluvit. Rozhodl jsem se pro češtinu, kterou patrně ovládal nejlépe. Tak jsem mu například řekl: „No jo, ty kluku“ nebo „Matěji, ty potvoro“ a podobný bláboly… On jen přivíral oči, až vytuhnul, aniž mohutnou hlavu sklonil. Když nastala reklamní pauza: Zdvihl jsem prst, což on okamžitě registroval a pootevřel oči. Opět chlapský pohled face to face. „Konec, kamaráde…“ Zatvářil se vážně až osudově, avšak inteligentně povstal, spratkovsky se protáhl, předlouze zívl a do maxima rozevřel tlamičku plnou tesáčků. Při tom ze mne zelený zrak nespustil. Docela hustý… Pak jsme se, jak na povel zdvihli a vykročili ke dveřím. Vyskočil do větrné noci a okamžitě splynul se tmou…

Druhý den před snídaní jsem jej zastihl již v jeho papírovém teritoriu. Choval se jako by se během mé služby nic zvláštního nestalo… IQ kolem stovky, řekl bych. „Čau, Matěj“, řekl jsem mu – a on ani neodpověděl…

PS: Nenechávejte mne o samotě s kocoury – není to bezpečné. Hlavně ne, pokud jste kočky…

Tomáš Lebenhart