Sám na patře

Je středa, tedy sám na patře – viz moje Povídka z čekárny. Leč dnes bez adrenalinového sebefocení… Paní praktická kolegyně si užívá dopoledního volna a od dvanácti do šesti si bude užívat odpolední ordinaci. Moje psychiatrická kolegyně na patře je ve středu v terénu… což je přímo rozkošné. Má to tam napsané. Já taky miloval ty terény, většinou jsem měl dvě vesnické ordinace a mezi nimi se rozprostíral prostě terén. Pošumavská příroda s vesničkami a obydlími, kde to občas vonělo či jinak lákalo… Taky mě špitál a později město Železná Ruda vybavili terénním automobilem. Od Ara přes Nivu až po Jeep Cherokee. Jo, ty terény… V nemocnici nebýt sestřiček, tak snad vylítnu stropem.

Je první březnový den, temná mračna nad Klatovama nevěští nic povzbudivého a silné poryvy větru taktéž. Když si pootevřu střešní okno v recepci, různé papíry a recepty bujaře vzlétnou a já je musím sbírat z podlahy. Zapaluji vonnou tyčinku, svíčku a otvírám notebook. Mám asi hodinku, než budou přicházeti první objednaní zákazníci. Zatím jen občas telefon.

„Malej jak si lehne, strašně se rozkašle. Až se mi poblinkal. Má i teplotu. Co mu mám dát?“ „Aralia racemosa 9 a Ipeca 9. 3x denně 3+3 kuličky.“ „Co?“ Opakuji homeo léčbu. „Jak? Aria? Co? Kolik?“ S telefonem na uchu otvírám mailovou schránku. „Pište si.“ „Moment. Nemám papír ani tužku…“ Typický ranní telefonát. Volá maminka z terénu… Pohrávám si s myšlenkou, že jí nadiktuji přesný název Ipecy, tedy Radix ipecacuanhae… Nikdy nepochopím, že někdo chce návod na homeopatickou léčbu a tužka s papírem je v nedohlednu. Jé, to je zas mailů. Často mají předmět - Malá prosbička. Už jsem si zvykl… Než paní schrastila psací potřeby, odpověděl jsem na první mail. Takže se rozjíždí ranní rutinní hodinka, telefony, maily a pak i pár živých akutních klientíčků, většinou dětí…

Dnes ovšem neobvykle málo telefonů. Venku nebe potemnělo ještě více a do podkroví vztekle zabubnovaly velké kapky deště. Vítr, déšť a sám na patře… První objednaný klient se jmenuje Kemr a já píšu do mailu po pravdě: „Chčije a chčije, lásko moje.“ Sedím a poslouchám. Koukám z okna na ten mazec, lidi pobíhají a roztahují deštníky a ti bez nich o to rychleji. Při pohledu na moje autíčko (opět tradičně terénní – Octavia combi 4x4) si říkám, sláva, nebudu muset popojíždět v myčce…

Chvílemi se vítr tajemně ztiší a já se mohu zaposlouchat do zvuků uvnitř domu. V přízemí je živo. Tam se mají. Urolog se střičkou urologue, neuroložka neurologie a v lékárně od sedmi rázně buší razítky o táru, loví v šuplících a vesele si užívají prvého dne s EET. Občas slyšeti šumění vody v potrubí, jak si někdo myje ručičky či spláchl na záchodě. Občas tlumeně bouchnou dole dveře, ozve se nějaký šramot… teď nějaké silnější žuchnutí – doufám, že se nesložil Pepa urolog po té, co otevřel dopis z VZP…že mu zas něco nemohou proplatit, že překročil nějaký limit… teď něco cinklo, že by sestřičce vypadl z ručky sterilní nástroječek či snad paní magistře balení s tabletkami železa…

Trochu jsem si pootevřel dveře do zatím zamčené čekárny a poslouchám, jestli se nedal do pohybu výtah… fantazie pracuje. Slyším nějaký šustot či co… Říkám si, co kdyby sem z ulice přijely tichou zdviží pro šest osob nějaké mladé silné ženy, chopily se mně a odnesly na nějaké neznámé místo… To by byla hrůůůza… To ani nemohu napsat své milé, ta by hned opáčila, že sem na ně tak dlouho čuměl z okna, až si to přijely se mnou vyřídit… Tak pomalu plyne čas, jdu odemknout a tam čeká trochu

zmoklá mladá paní, skoro Mag Ryan… a tak už se ničeho neobávám a čile se věnuji první své klientce a jejímu milému synkovi. Pracovní den začíná… Na patře už nejsem sám.

Tomáš Lebenhart