PROČ NECHCEME NECHAT OČKOVAT

SVÉ DÍTĚ

Rodiče dítěte:

Když se nám narodilo dítě, uvědomili jsme si zodpovědnost za jeho zdraví, a začali jsme se zajímat o očkování, které bude muset podstoupit. Naší výhodou při rozhodování je, že po mnoha různých a nejen pozitivních zkušenostech se zdravotnictvím přistupujeme k otázce podání jakéhokoli léku jak nám, tak dítěti, bez iluzí. Zvláště ohledně nezištnosti a čestnosti farmaceutických firem, a nezávislosti zdravotnického systému, včetně státních úřadů, na těchto firmách. Klinické studie financované farmaceutickými firmami nejsou transparentní vědecké práce, ale účelové projekty, směřující za každou cenu, i za cenu poškození zdraví pacientů, k jedinému cíli – schválení nového léčiva. Dle naší zkušenosti zdravotníci provádějící klinické studie jsou ovlivněni farmaceutickými společnostmi a štědře finančně motivováni. V zájmu schválení léku jsou ochotni v dobré víře upravovat výsledky nejenom ohledně bezpečnosti léku, ale také ohledně jeho účinnosti. Bohužel se nemůžeme uklidňovat tím, že se jedná pouze o individuální pochybení v rámci jedné studie, ale tato praxe jde napříč státy, farmaceutickými firmami a zdravotnickými zařízeními. Doporučujeme knihu od bývalého ředitele jedné z největších farmaceutických společností Eli Lilly J.Virapena „Nežádoucí účinek – smrt“ .

V průběhu našeho téměř ročního vyhledávání a studia informací o očkování bylo těžké se zorientovat ve velkém množství mnohdy protichůdných informací, nicméně se nám nepodařilo najít ani jediný dokument, který by zároveň splňoval následující náležitosti:

a) Byl dostatečně obsáhlý a konkrétní, co se týče historie očkování, účinnosti a bezpečnosti vakcín (tedy nikoli povrchní prohlášení, že očkování je/není účinné, je/není bezpečné….).

b) Obhajoval očkování.

c) Nebyl napsán osobou spřízněnou s jednou či více farmaceutickými firmami.

Když už jsme konečně narazili alespoň na několik stran souvislého textu, či na přednášku delší než několik minut, které obhajují očkování, vždy se ukázalo, že autorem je osoba se střetem zájmu, nejčastěji profesoři Chlíbek a Prymula, kteří jsou oficiálně placeni firmami GlaxoSmithKline a Merck za provádění klinických studií a poradenství./ ministr Válek spolupracoval v minulosti s firmou Pfizer na klinických studiích/. Popřípadě další „nezávislí odborníci“ z České vakcinologické společnosti.

Prakticky jedinou reakcí zastánců očkování na argumenty kritiků očkování je prohlášení o pochybnosti jejich zdrojů informací, bohužel už ne konkrétní vyvrácení argumentů vlastními logickými argumenty a nezávislými studiemi.

Nicméně situaci ohledně očkování máme v plánu v budoucnu dále sledovat, a pokud by se nám dostal do rukou nějaký kvalitní materiál, splňující výše uvedená kritéria, jsme ochotni naše rozhodnutí znovu přehodnotit.

Přečetli jsme téměř všechny knihy týkající se očkování, které v poslední době vyšly v českém jazyce (samozřejmě pro i proti očkování):

- Prof. RNDr. Anna Strunecká, DrSc. – Varovné signály očkování

- MUDr. Ludmila Eleková – Očkování, jeho účinky, následky a jejich léčba - I. a II. díl

- Jana Dáňová, Jitka Částková – Očkování v České republice

- Prof. MUDr. Roman Chlíbek, Ph.D. a kol. – Očkování v ordinaci všeobecného praktického lékaře

- Dr. med. Martin Hirte – Očkování pro a proti

- Dr. med Gerhard Buchwald – Očkování obchod se strachem

- Dr. Alexandr Kotok, Ph.D. – Očkování v otázkách a odpovědích pro přemýšlející rodiče

- Neil Z. Miller – Co možná nevíte o očkování

- Prof. MUDr. Jiří Beran, DrSc. – Očkování: otázky a odpovědi

/doporučuji video od Anity Petek a všechny videa od MUDr. Elekové//

Dále jsme samozřejmě čerpali informace z internetu, výčet stránek by vydal na několik stran, a dále také z rozhovorů s lidmi okolo nás a s lékaři. Abychom se mohli zodpovědně rozhodnout, snažili jsme se zjistit následující údaje:

- jaké je vůbec riziko onemocnění danou nemocí pro očkované/neočkované dítě

- závažnost onemocnění (vážné následky, úmrtnost), zda je nemoc léčitelná

- možné nežádoucí účinky

- účinnost vakcíny

Ministerstvo zdravotnictví se řídí doporučeními Národní imunizační komise, což ovšem není žádné uskupení nezávislých odborníků, jak by člověk předpokládal, ale skupina vědců a lékařů napojených na farmaceutickou firmu GlaxoSmithKline (to bohužel není žádný výmysl, sama GSK se chlubí, že „spolupracuje s většinou členů Národní imunizační komise“) a na další výrobce vakcín. U 6 ze 13 členů je napojení na farmaceutické firmy dokonce oficiální. V komisi kupodivu nejsou zastoupeni žádní neurologové (odborníci na postvakcinační reakce), aby mohli alespoň trochu brzdit snahy o zavádění stále většího počtu vakcín a přeočkování do povinného očkovacího kalendáře.

Ve většině zemí západní Evropy na rozdíl od ČR očkování povinné není!!!

A každému, kdo by měl, tak jako my dříve, iluze o tom, že ve Státním ústavu pro kontrolu léčiv (SÚKL), který má na starosti bezpečnost vakcín, sedí nějací odborníci na složení vakcín, doporučujeme si přečíst zveřejněnou korespondenci MUDr. Elekové se SÚKL ohledně množství hliníku v hexavakcíně…

Složení vakcín:

Vakcína neobsahuje jen umrtvený virus, ale několik toxických adjuvans. Například:

Hliník:

Jedovatá neurotoxická látka, která se do vakcín přidává jako adjuvans (adjuvanty potlačují schopnost očkovaného akutně reagovat na infekci a vyprodukovat klasické příznaky nemoci, cílem je, aby imunitní systém reagoval na vniknutí patogenu pouze tvorbou protilátek a nespouštěl standardní obrannou reakci). Ne náhodou jsou některé nežádoucí účinky uvedené v příbalových letácích vakcín shodné se symptomy otravy hliníkem. Propagátoři očkování tvrdí, že je ve vakcínách tak malé množství hliníku, že nemůže způsobit poškození zdraví. Profesorka Strunecká, která se již mnoho let zabývá účinky hliníku na lidský organismus, jejich názor nesdílí. Prof. Strunecká je, co se týče výzkumu toxicity hliníku světově uznávanou kapacitou. Propagátoři vakcín argumentují tím, že i v mateřském mléce je hliník, a je ho tam více než ve vakcíně Infanrix Hexa. To ano, ale zapomínají uvést, že vstřebatelnost hliníku při příjmu potravou, je cca 0,3%, zatímco biodostupnost hliníku vpíchnutého do svalu je 100% (do těla se vstřebá všechen). Americký Úřad pro kontrolu potravin a léků (FDA) stanovil maximální příjem hliníku 5 µg/kg/den, což je v případě 5 kg kojence 25 µg/den. Vakcína Infanrix Hexa obsahuje 850 µg (v kombinaci s doporučeným Synflorixem nebo Prevenarem dokonce 1320 µg). Tzn. v jedné dávce hexavakcíny do sebe miminko dostane 34x více hliníku, než je bezpečná norma!

Rtuť:

Extrémně toxická látka i v minimálních množstvích. Na rozdíl od starších vakcín se rtuť v dnešních vakcínách oficiálně nenachází (výrobci dostali nařízeno ji z vakcín odstranit). To však neznamená, že v nich není, jen se do nich nepřidává dodatečně, ale stále se používá při výrobě. Pokud je ve vakcíně méně než 1 µg rtuti, výrobce ji nemusí uvádět v příbalovém letáku. Limit Světové zdravotnické organizace (WHO) pro bezpečnou dávku je 0,1 µg/kg, tzn. v případě 5 kg kojence je to 0,5 µg. Ale až dvojnásobné množství rtuti ani nemusí být uvedeno v příbalovém letáku!

Formaldehyd:

Karcinogenní látka, která je nebezpečná již při vdechování malého množství. V mnoha zemích byl zakázán – např. v potravinářství, kosmetice, při výrobě nábytku nebo při konzervaci mrtvol. Způsobuje dětské leukémie a rakoviny mozku. Přestože nikdy nebyla provedena žádná studie, která by stanovila, jaká je bezpečná dávka formaldehydu při injekčním podání, používá se ve vakcínách jako konzervant.

Cizí DNA:

Přestože se vakcíny vpichují do těla, bohužel nejsou sterilní. Problém je v tom, že virus se nemůže množit jen tak sám ve zkumavce a vakcinační viry musí být tedy pěstovány vždy na nějaké tkáni – k tomu se používají např. lidské plody z potratů, kuřecí zárodky, kuřecí ledviny, opičí ledviny, lidské rakovinné buňky a další. Zbytky těchto tkání se nevyhnutelně dostanou společně s viry do vakcíny. Kromě toho, že nám představa vpíchnutí něčeho takového do našeho miminka přijde nechutná, neexistuje žádná studie, která by potvrdila bezpečnost vpíchnutí cizí DNA do krevního oběhu.

Kontaminace viry:

Kromě nebezpečných virů a bakterií, které jsou ve vakcínách obsaženy záměrně, jsou vakcíny velice často kontaminovány dalšími viry. Např. opičími – ledviny jsou vylučovací orgán promořený nespočtem virů, a pokud se při výrobě vakcíny použijí ledviny makaka, všechny viry, které jsou v nich, se mohou dostat do vakcíny. A také se tam dostávají. Je obtížné je vůbec rozpoznat, natož vyselektovat, kromě toho, že se o to při výrobě vakcín ani nikdo nesnaží. V minulosti byla odhalena kontaminace vakcín mnoha zvířecími i lidskými viry, vč. viru HIV, nebo onkogenního SV 40. Kvůli očkování proti jedné nemoci se tedy mohou šířit jiné nemoci, často mnohem horší. Nemáme žádný důvod se domnívat, že vakcíny, které se používají dnes, jsou čisté. V minulosti se vždy ukázalo, že vakcíny byly čisté pouze do té doby, než je někdo podrobil důkladnému rozboru.

Kromě výše uvedeného vakcíny obsahují další škodlivé látky jako např. glutamáty nebo polysorbáty. Malé děti na rozdíl od dospělých ještě nemají vyvinutou hematoencefalickou bariéru, takže vše, co se dostane do jejich krevního oběhu, se může dostat přímo do mozku. Projevem průniku toxické látky do mozku je u kojenců tzv. encefalitický pláč, který výrobce Infanrixu Hexa uvádí mezi velmi četnými nežádoucími účinky s frekvencí častější než 1:10 dávek. Vpravení koktejlu výše uvedených látek do těla dítěte má údajně zlepšit jeho zdraví. Tomu se nechce věřit.

Historie očkování:

U většiny nemocí, proti kterým se očkuje, dle historických údajů, začaly výskyt i úmrtnost ve vyspělých zemích (VB, USA, Kanada, Nový Zéland, Německo...) prudce klesat již dlouho (více než několik desítek let) před zavedením očkování, a po zavedení očkování pouze pokračoval ústup nemoci stejným tempem jako předtím. Někdy dokonce došlo k paradoxu: ústup pokračoval, ale již ne takovým tempem. Nemoci nezačaly mizet náhodou, ale důvod byl zcela logický – postupné zlepšování životní úrovně obyvatelstva (ubývání hladomoru, zlepšování hygienických podmínek, přístup k pitné vodě, zavádění kanalizace…). Na spoustu nemocí má zřejmě životní úroveň naprosto zásadní vliv, což vlastně není nic překvapujícího. Životní úroveň je také důvodem, proč se v současné době v rozvinutých zemích nevyskytují a v zemích 3. světa ano. Nebo proč jsou pro děti v Evropě neškodné a v Africe na ně děti umírají.

Velmi zajímavé také je, že ve stejných historických obdobích nemoci mizely úplně stejně v zemích, kde se proti nim očkovalo, jako v zemích, kde se proti nim nikdy neočkovalo - pokud to byly země s podobnou životní úrovní (např. tuberkulóza v Kanadě a USA). A úplně stejným tempem klesal výskyt (a úmrtnost) i v té době podobně závažných (nebo dokonce závažnějších) nemocí, proti kterým se neočkovalo - např. spála, mor, cholera, skvrnitý tyfus aj.

Na základě dlouhodobých statistických údajů tedy rozhodně nelze říci, že očkování mělo nějaký pozitivní vliv na vymizení těchto nemocí. Když propagátoři očkování mluví např. o výskytu záškrtu rok před zavedením očkování a srovnávají ho s téměř nulovým výskytem dnes, tak sice říkají pravdivé údaje, ale záměrně vytržené z kontextu. Ano, po zavedení očkování klesl výskyt záškrtu, ale není žádný důvod si myslet, že by k poklesu bez zavedení očkování nedošlo, protože byla tato nemoc již dávno předtím na ústupu. Tvrzení propagátorů očkování, že očkování vymýtilo nemoci a že kdybychom přestali očkovat, vrátí se epidemie z dob před zavedením očkování, není ničím podložené. Oficiální statistické údaje tento mýtus vyvrací.

Vymýcení pravých neštovic:

Oblíbeným argumentem zastánců očkování je, že díky očkování byly vymýceny pravé neštovice. Variola sice byla eradikována, ale rozhodně ne díky očkování, spíše navzdory němu. Je typickým příkladem onemocnění, které ustupovalo již dlouho před zavedením očkování – největší vliv na ústup mělo zvyšování životní úrovně a zavádění karanténních opatření. Očkování ústup spíše ztěžovalo. Největší epidemie neštovic propukaly v nejvíce proočkovaných populacích (např. v r. 1871 v Prusku a v Anglii). V nejproočkovanějších zemích měly neštovice nejvyšší úmrtnost. V r. 1928 British Medical Journal potvrdil, že úmrtnost na neštovice je u očkovaných 5x vyšší než u neočkovaných. /nepřipomíná vám to covid?/ Lze si jen těžko představit, že očkování vymýtilo na planetě pravé neštovice, když proti nim bylo celosvětově očkováno jen cca 10% populace.

Přestože je nám propagátory očkování předkládáno, že očkování představuje nejvýznamnější a nejúčinnější formu prevence infekčních onemocnění a nejlepší výdobytek moderní medicíny, faktem je, že ho provázely pochybnosti již od samého počátku. Již jeho zakladatel Edward Jenner (1749-1823) měl v odborných kruzích mnoho odpůrců, kteří se snažili zabránit tomu, aby jeho nebezpečné experimenty, při kterých zemřelo mnoho dětí,sirotků, které používal jako „pokusné králíky“, byly aplikovány na širší masy obyvatelstva. Leč Jenner byl schopnější v prosazování svých myšlenek. Historii očkování provázelo mnoho skandálů a mnoho vakcín bylo staženo z trhu z důvodu jejich nebezpečnosti nebo neúčinnosti. Např. vakcína proti dětské obrně, která byla kontaminována opičím virem SV 40. Kromě tohoto viru v ní byly při testech prokázány další desítky virů, které se do ní dostaly z opičích ledvin, na kterých byl poliovirus pěstován). Virus SV 40 u očkovaných způsoboval rakoviny mozku a leukémie – očkovací látka byla bohužel stažena z trhu až poté, co jí bylo v letech 1956-1962 naočkováno v mnoha zemích včetně ČSSR více než 100 milionů lidí. Tím, že se něco takového v dnešní době nemůže stát, se bohužel uklidňovat nemůžeme, vzhledem k tomu, že se vakcinační viry i nadále pěstují na orgánech různých zvířat vč. opičích ledvin. Jen došlo ke změně druhu opice z makaka na kočkodana.

Před několika lety byla stažena z trhu vakcína Hexavac (předchůdce Infanrixu Hexa), protože po ní v krátkém časovém období v Německu zemřelo 100 dětí. Z ČR – v r. 2010 bylo zrušeno povinné plošné očkování novorozenců proti tuberkulóze z důvodu velkého množství závažných nežádoucích účinků vakcíny v kombinaci s její nepříliš velkou účinností. Takových příkladů je mnohem více a těžko nám někdo může zaručit, že vakcíny, které jsou používány v současné době (např. Infanrix Hexa), nebudou za pár měsíců či let z bezpečnostních důvodů staženy z trhu. Předpokládáme, že rodiče dětí, kteří je nechali očkovat vakcínou Hexavac, byli také ujišťováni o její naprosté bezpečnosti.

Co se týče očkování jako takového – dlouhodobé masové používání nevylučuje jeho nebezpečnost, přestože by se to mohlo na první pohled zdát. V historii medicíny bylo mnoho dogmat, která se později ukázala být nesprávná, ale v době, kdy existovala, bylo nemyslitelné o nich pochybovat (např. pouštění žilou, operace nesterilními nástroji…). Historie ukázala, že se věda častokrát mýlila.

Nežádoucí účinky:

Nežádoucích účinků vakcín může být celá škála - od mírných (zvýšená teplota, bolest a zarudnutí v místě vpichu) až po smrt dítěte. Z vážných poškození způsobených vakcínami se naprostá většina nikde neeviduje, takže bohužel neexistuje spolehlivá statistika. Realita vypadá asi takto: rodiče si často zdravotní problémy svého dítěte s očkováním vůbec nespojí. Když už někteří svému lékaři podezření na vakcínu sdělí, jsou ujištěni, že zdravotní problém s očkováním nesouvisí. A když už se podaří, že je nežádoucí účinek zapsán do zdravotnické dokumentace, není většinou vůbec nahlášen Státnímu ústavu pro kontrolu léčiv. Nedávná studie na Slovensku ukázala, že je úřadu odpovídajícímu za evidenci nežádoucích účinků očkování hlášeno pouze 3% reakcí, které se dostanou do dokumentace. Lékaři mnohdy reakci ani nezapíší. Odhaduje se, že je celkem hlášeno pouze 1%-10% nežádoucích reakcí. Co se týče případů, které jsou nahlášeny Státnímu ústavu pro kontrolu léčiv, k těm se vakcinační autority (např. Česká vakcinologická společnost) staví takto: „v naprosté většině případů se jedná pouze o časovou souvislost“. Situaci ztěžuje také to, že se některá onemocnění způsobená očkováním nemusí projevit bezprostředně po něm, ale až po delší době. Prokázat příčinnou souvislost je velice obtížné, leckdy nemožné, ale pokud se u do té doby zcela zdravého dítěte po očkování náhle objeví zdravotní problémy nebo dítě zemře, je vakcína hlavním podezřelým. Pokud dítě před očkováním nebylo zcela zdravé, nemělo být naočkováno, a pak by se jednalo o pochybení lékaře.

Je třeba si uvědomit, že se jedná o masivní, nepřirozený a do velké míry nepředvídatelný zásah do organismu. Vzhledem k tomu, že stát vynucuje povinné očkování, mělo by být důkazní břemeno na něm, popř. na výrobci vakcíny. Musí být jednoznačně prokázáno, že vakcína zdravotní problém nezpůsobila, a pokud to jednoznačně prokázáno není, musí být vakcína považována za příčinu. Bohužel aktuální situace je opačná – rodiče dětí poškozených očkováním jsou zpravidla ze všech stran ujišťováni, že vakcína za problém nemůže. Nebo je jejich problém bagatelizován. Čest lékařům-výjimkám, které SÚKL hlásí všechna podezření na nežádoucí účinky vakcín.

Nežádoucími účinky mohou být závažné poruchy ovlivňující téměř všechny tělesné systémy (krevní, lymfatický, trávicí, kardiovaskulární, imunitní, nervový, dýchací, smyslový). Například roztroušená skleróza, Crohnova choroba, diabetes 1. typu, autoimunitní onemocnění obecně, autismus, epilepsie, alergie, astma, hyperaktivita, zánět mozkových blan a mozku, zraková ochrnutí, hluchota, Guillainův-Barrého syndrom, různá poškození mozku, poškození nervového systému, artritida, smrt.

Propagátoři očkování uvádí, že se vážné nežádoucí účinky u malých dětí objevují vzácně - s frekvencí 1:200 000–1:300 000. Abychom si mohli udělat obrázek o věrohodnosti tohoto odhadu, musíme se podívat, jaké oficiální zdroje informací mají vakcinologové k dispozici:

a) Klinické studie financované výrobci vakcín, které mají stanovit frekvenci nežádoucích účinků před uvedením vakcíny na trh. Studie jsou prováděny na vzorku řádově několika tisíc lidí. To by se mohlo zdát jako vysoké číslo, ale je zapotřebí si uvědomit, že tyto studie mohou v principu odhalit pouze nežádoucí účinky, které se objevují s frekvencí jedna ku několika tisícům a vyšší. Vzácnější nežádoucí účinky, které se vyskytují s frekvencí např. 1:100 000, tyto studie nemají šanci odhalit, i kdyby se o to výzkumníci poctivě snažili.

b) Nahlášené nežádoucí účinky kontrolnímu orgánu po zavedení vakcíny na trh. Nežádoucí účinky jsou i nadále sledovány, ale pouze pasivně. V ČR jde o hlášení SÚKL. Vzhledem k vysoké podhlášenosti nelze na základě těchto údajů žádný odhad provést. Že je oficiálně nahlášeno jen velmi malé procento nežádoucích reakcí, nepopírají ani zastánci očkování.

I kdyby se tedy vakcinologové chtěli dobrat k nějakému reálnému oficiálnímu číslu, nemají k dispozici žádné spolehlivé podklady. Odhad je tedy nutno brát s velkou rezervou, obzvlášť když si uvědomíme, že jeho autoři nemají příliš velkou motivaci sdělit veřejnosti reálnou frekvenci vážných nežádoucích účinků vakcín, pokud by toto číslo vyznělo v neprospěch očkování. Výsledky nezávislých studií ukazují, že vážné nežádoucí účinky jsou mnohem častější, než přiznávají propagátoři očkování.

Autismus:

Vakcinační autority v ČR spojitost očkování s autismem vehementně popírají, nicméně mnoho nezávislých studií ukazuje jasnou souvislost. Jako možná příčina se uvádí zbytky rtuti, které jsou ve vakcínách obsaženy. Např. dle jedné německé studie je u dětí, které jsou očkovány všemi doporučenými vakcínami 8x vyšší pravděpodobnost autismu oproti dětem, které nebyly očkovány vůbec. Pro zajímavost: v USA, kde mají očkovací kalendář podobný našemu, v současné době trpí autismem cca každé 80. Dítě /tento údaj již není přesný, každé americké dítě dostane od narození do 15 let kolem 100 vakcín. Také je tam procento autistů mnohem vyšší a každým rokem strmě stoupá/.

V církvi Amišů, která neočkuje svoje děti, je výskyt autismu cca 1:10 000 (jako v dobách před zavedením očkování). A jak je možné, že v USA jsou za vznik autismu po očkování rodiny odškodňovány, když neexistuje žádná spojitost? Mimochodem i ve svém okolí jsme slyšeli minimálně o dvou případech, kdy se u do té doby normálního dítěte bezprostředně po očkování rozvinul autismus.

Diabetes 1. typu:

Spojitost očkování s diabetem 1. typu české autority také popírají. Proč je tedy diabetes 1. typu uveden jako nežádoucí účinek v britské verzi příbalového letáku k MMR vakcíně (spalničky, zarděnky, příušnice)? K diagnostikování diabetu dochází podezřele často do několika měsíců po MMR vakcíně a dále se uvádí také souvislost s vakcínou proti hepatitidě B – 2 měsíce po očkování proti hepatitidě B je u očkovaných dvojnásobné riziko propuknutí diabetu 1. typu proti nenaočkovaným. Se zavedením celoplošného očkování proti hepatitidě B se v mnoha zemích skokově zvýšil výskyt diabetu, Na Novém Zélandu např. o 60%).

Artritida:

Riziko chronické artritidy - dle jedné studie zabývající se očkováním dospělých se u 55%(!) žen v průběhu 4 týdnů po očkování proti zarděnkám rozvinula artritida. Jaké je riziko u kojenců, nám není známo.

Astma a alergie:

Dle nejnovějších studií se mezi neočkovanými dětmi prakticky nevyskytuje astma a alergie, u očkovaných cca 25%.

Crohnova choroba:

U očkovaných proti spalničkám je 3x větší riziko rozvinutí Crohnovy choroby než u neočkovaných. V případě očkování živými viry (zarděnky, spalničky, příušnice, dříve dětská obrna) jsou potenciální komplikace očkování stejné, jako při samotné nemoci Vysvětlením je, že se viry v těle pomnoží, protože nejsou dostatečně oslabeny.

SIDS:

To, čeho se rodiče včetně nás nejvíce bojí, je úmrtí dítěte. Na základě dostupných informací máme vážný důvod se domnívat, že většina případů, které jsou označeny jako SIDS (syndrom náhlého úmrtí dítěte – do té doby zcela zdravé miminko je nalezeno nedýchající z nevysvětlitelných důvodů) je způsobena očkováním. Největší vliv má zřejmě očkování proti černému kašli. V USA byla provedena studie – 70% případů SIDS se stalo během několika dnů po očkování se složkou černého kašle. V USA probíhají první očkování se složkou černého kašle ve 2. a 4. měsíci a křivka četnosti výskytu SIDS má dva vrcholy – ve 2. a 4. měsíci. Studie s velmi podobnými výsledky proběhla i v Německu. V ČR žádná studie provedena nebyla, nicméně většina případů SIDS se stane ve 2. a 3. měsíci, což čistě náhodou také odpovídá 1. a 2. dávce hexavakcíny (tedy vakcíny se složkou černého kašle. Ročně je tímto syndromem v ČR označeno cca 20-30 úmrtí. Jiný název pro SIDS je také „syndrom náhlé zástavy dechu“. Další zahraniční studie dokazují, že po očkování proti černému kašli dochází k zástavám dechu (dechovým pauzám), i když k nim do té doby u dítěte nedocházelo. Snaha zabránit spojování úmrtí dětí s očkováním je v českém prostředí velmi usilovná, kdy i úmrtí bezprostředně po vakcinaci jsou označována jako SIDS. Názornou ukázkou je případ úmrtí dítěte, který byl zveřejněn před několika dny: do té doby zdravé dítě zemřelo 4 hodiny(!) po podání hexavakcíny, a profesor Prymula se vyjádřil, že mezi vakcínou a úmrtím s největší pravděpodobností není žádná souvislost a jedná se o syndrom náhlého úmrtí kojence! Když v Japonsku v 70. letech odložili všechna očkování až po 2. roce života dítěte, z ničeho nic se v této zemi přestal objevovat SIDS a Japonsko se posunulo ze 17. místa v kojenecké úmrtnosti na 1. příčku (nejnižší na světě). Samozřejmě to mohou být všechno náhody, ale těch náhod je příliš. Co se týče kojenecké úmrtnosti obecně – jedna americká studie srovnává statistické údaje z různých zemí: v rozvinutých zemích, kde se více očkuje, není nižší kojenecká úmrtnost.Pokud naopak porovnáváme dvě země se stejným počtem vakcín a proočkovaností – je diametrální rozdíl mezi kojeneckou úmrtností v rozvinuté a rozvojové zemi. Důvodem vysoké úmrtnosti dětí v rozvojových zemích je potom špatná výživa, hygiena a životní podmínky, očkování s tím evidentně nesouvisí. Nedávná studie provedená na více než 10 000 dětí dokazuje, že neočkované děti jsou celkově zdravější a méně umírají. Mají mnohem méně alergií, astmatu, autismu, poruch chování, epilepsie, diabetu 1. typu, zánětů středního ucha atd. Netrpí častěji ani vážnějšími infekcemi. Přestože naši vakcinologové trvají na tom, že se nežádoucí účinky vakcín prakticky nevyskytují, v USA jsou na odškodňování obětí a pozůstalých po obětech očkování vynakládány miliardové částky. Prim vede očkovací látka GARDASIL proti papillomavirům, má na svědomí nejvíce poškozených dětí a nejvíce úmrtí.

Kolektivní imunita:

Propagátoři očkování používají silný nátlakový prostředek – historku o „kolektivní imunitě“. Historka má tyto základní funkce:

a) Poskytuje elegantní vysvětlení pro evidentní skutečnost, že neočkované děti ještě nepomřely na všechny ty hrozné nemoci. Tato skutečnost propagátory vakcín silně znepokojuje, protože by si ji běžní občané bez jejich vysvětlení mohli nedejbože selským rozumem vyložit tak, že je očkování zbytečné

b) Zvyšuje tlak na rodiče ze strany jejich okolí a ospravedlňuje státem vynucované povinné očkování: očkování údajně chrání nejen daného jedince, ale v případě více než 95% proočkovanosti také ty, kteří očkováni ze zdravotních důvodů být nemohou. Očkování tedy dítě údajně nepodstupuje jenom pro sebe, ale chrání tím slabé. Dále se tvrdí, že pokud by se rozhodlo neočkovat více rodičů, mohla by být porušena kolektivní imunita a vrátily by se epidemie nemocí, proti kterým se očkuje. Neočkované dítě je někdy v rámci nátlaku hanlivě označováno jako „černý pasažér“.

Důležité je si uvědomit, že se jedná o pouhé tvrzení – existence kolektivní imunity získané očkováním nebyla nikdy prokázána. Prostudovali jsme dvě práce, které se velmi podrobně zabývaly možností existence kolektivní imunity u každé z očkovaných nemocí zvlášť a obě došly ke stejnému závěru – vytvoření kolektivní imunity není s použitím dostupných vakcín ani při dodržení očkovacího kalendáře možné. Čistě teoreticky by šlo kolektivní imunitu vytvořit za následujících podmínek:

a) Vakcína dokáže spolehlivě vyvolat imunitu u všech naočkovaných a to nejen vůči klinickému onemocnění, ale i vůči přenašečství.

b) Vakcína dokáže vytvořit imunitu na celý život.

c) Neexistuje žádný jiný přírodní rezervoár původce onemocnění nežli člověk (nemoc se šíří pouze mezi lidmi) a neexistují žádné jiné genotypy původce onemocnění než ty, které jsou obsaženy ve vakcíně.

Ad a) Tato podmínka může být splněna pouze částečně. To, že 95% naočkovaných lidí = 95% chráněných lidí, je pouhá iluze. Na trhu neexistuje vakcína, u které by byla deklarována 100% účinnost. Dalším problémem je, že jako kritérium účinnosti vakcíny se používá dostatečná hladina protilátek, ale bylo mnohokrát prokázáno, že hladina protilátek nevypovídá nic o imunitě vůči nemoci. A dále - ani výrobci vakcín netvrdí, že očkování chrání proti přenášení viru či bakterie, pouze proti klinickému onemocnění.

Ad b) Splnění druhé podmínky je ještě mnohem problematičtější. Aby mohlo být dosaženo kolektivní imunity, musela by být populace imunní v celé své věkové šíři. Toho lze s vakcínami, které jsou k dispozici, dosáhnout jen stěží. Výrobce vakcíny Infanrix Hexa uvádí délku ochrany proti záškrtu a tetanu 10 let, proti černému kašli a HiB 5 let, u černého kašle vakcinologové v poslední době hovoří dokonce o 3 letech, proti dětské obrně 10 let, proti hepatitidě B celoživotní. U MMR vakcín (spalničky, zarděnky, příušnice) je uváděna délka ochrany „dlouhodobá“

(nové poznatky: je to asi jen 6 let. Mluví se o faktoru takzvaného ,,vyvanutí“. Někteří pediatři hovoří jen o třech letech ochrany proti těmto třem nemocem. Patnáctileté děti už většinou protilátky proti MMR nemají žádné. Protože MMR a hexavakcína figurují statisticky jako nejčastější spouštěč autismu, ptám se: Necháte své dítě podstoupit riziko doživotního autizmu proto, abyste ho ochránili před běžnými spalničkami, zarděnkami a příušnicemi na šest let? Navíc je prokázáno, že po těchto nemocech, jsou-li prodělány, je navozena celoživotní imunita. Délka ochrany prostřednictvím vakcíny je sporná.)

Pokud budeme vycházet z těchto údajů, aby mohla fungovat kolektivní imunita, muselo by se 95% lidí po celý život pravidelně přeočkovávat - každých 10 let proti záškrtu, každých 10 let proti tetanu (v případě tetanu je ovšem představa kolektivní imunity zcela absurdní vzhledem k tomu, že se nepřenáší z člověka na člověka), každých 5 let (nebo 3 roky) proti černému kašli, každých 5 let proti HBV a každých 10 let proti dětské obrně. Že je tato představa velmi vzdálená od reality, je asi každému jasné. Z logiky věci žádná kolektivní imunita navozená vakcínami nemůže existovat, a tudíž ji ani žádné neočkované dítě nemůže porušit.

(vypustila jsem tu dlouhý odstavec, který dále zpochybňuje kolektivní imunitu, protože stačí přidat jediné slovo: COVID! Celé dvouleté očkovací martýrium proti covidu jasně ukázalo jednu věc: onemocněli statisticky častěji očkovaní. Na JIP- kách se ocitali spíše očkovaní. Umírali častěji očkovaní. Čím více očkování, tím více covidu. Zdroj: olomoučtí matematici a statistici z university JEP.

Nepovinná očkování (pneumokoky, rotaviry, klíšťová encefalitida, lidský papilomavirus, chřipka…) jejich bezpečnost a účinnost není prokázána.

Černý kašel:

Nakažlivé bakteriální onemocnění (záchvaty kašle, riziko zápalu plic, zánětu středního ucha). Onemocnění většinou odezní bez následků. Výskyt onemocnění v posledních několika letech stoupá, v ČR i dalších evropských zemích, i přesto, že se kontinuálně zvyšuje poměr naočkovaných osob k celkové populaci. Už sám tento fakt napovídá, že vakcína nemá na výskyt nemoci vliv. Za posledních cca 10 let došlo pouze ke 4 úmrtím, což je zcela zanedbatelné číslo. Epidemie černého kašle propukají i v těch nejproočkovanějších populacích. /U nás podle pediatrů zhruba každé dva roky/. Ve vyspělých zemích výskyt černého kašle i úmrtnost na něj prudce klesaly již minimálně několik desítek let před zavedením očkování, jeho zavedení nemělo na ústup nemoci žádný vliv. Což přiznává dokonce i propagátor očkování profesor Chlíbek. Černý kašel se dá dobře zvládnout antibiotiky. Vakcína proti černému kašli je nejnebezpečnější, co se týče nežádoucích účinků a zároveň má nízkou účinnost.

Tetanus:

Velmi vážné onemocnění (způsobuje strnulost svalů, křeče, úmrtnost 15-20%, u dětí nižší), ale prakticky nulová šance ho chytit. /Bakterie Clostridium tetani se vyskytují pouze v půdě hnojené kravským nebo koňským hnojem, se rzí to nemá nic společného, to si lékaři vymysleli dodatečně/. Tetanem lze onemocnět pouze v případě hlubokého znečištěného zranění. Bakterie tetanu se může množit pouze v anaerobním prostředí. Ani v případě takto vážných zranění však nemusí dojít k onemocnění – důležitá je důkladná dezinfekce rány a její včasné lékařské ošetření. Léčba je možná antibiotiky. Jedná se o velmi vzácné onemocnění. Od r. 1990 se v ČR vyskytl pouze 1 případ tetanu. Onemocnění se většinou vyskytuje u starších osob. Dítě do 15 let v ČR dostalo tetanus naposledy v r. 1965. Na pravděpodobnost onemocnění má zásadní vliv dobrá hygienická úroveň a primární ošetření ran. Již za 1. světové války (tedy před zavedením očkování) se tetanus vyskytl pouze u 70 z 500 000 válečných zranění, to je velmi malé číslo, i za tehdejších velmi nepříznivých hygienických okolností. Vzhledem k tomu, že v ČR již 50 let žádné dítě, ani neočkované, nechytilo tetanus, je riziko, že by dítě onemocnělo touto nemocí prakticky nulové. V případě, že by přesto onemocnělo, s antibiotiky se uzdraví bez následků. Ve svém okolí neznáme nikoho, kdo by onemocněl tetanem, zato známe několik lidí, kteří utrpěli vážné vedlejší symptomy po vakcíně, od obrny lícního svalu, přes ochrnutí ruky, nohy, nebo dokonce celé poloviny těla. Nevýhody jasně převažují nad riziky.

Záškrt:

Závažné nakažlivé bakteriální onemocnění horních cest dýchacích, ztěžuje dýchání, pokud se neléčí, může nastat i smrt. Léčí se běžnými antibiotiky, důležitá je karanténa, v podmínkách současného zdravotnictví a hygienických standardů ve vyspělých zemích je nemoc velmi dobře zvládnutelná.

Tato nemoc se v rozvinutých zemích již téměř nevyskytuje. V ČR se záškrt nevyskytl již od r. 1976 s dvěma výjimkami v r. 1993 a 1995. V zemích s nízkou životní úrovní se záškrt vyskytuje. Výskyt nemoci i úmrtnost na ni v civilizovaných zemích prudce klesaly již dlouho před zavedením očkování – souběžně se zlepšováním životní úrovně. Člověk může chytit záškrt opakovaně a zároveň dostupné očkovací látky jsou na bázi toxinu, nikoli celé bakterie – tedy je sporná účinnost očkování. Záškrt se v současné době u nás nevyskytuje, tedy nepředstavuje pro dítě žádné riziko. V zemích s nízkou životní úrovní se vyskytuje, nicméně obavy ze zavlečení záškrtu do ČR máme asi tak stejně velké jako ze zavlečení žluté zimnice, tyfu a další spousty nemocí, které se vyskytují ve 3. světě – tedy velmi malé. Je nutné si uvědomit, že již 20 let k žádnému zavlečení záškrtu nedošlo.

Dětská přenosná obrna:

Nakažlivá nemoc způsobená poliovirem. Obrna obecně může mít mnoho spouštěcích faktorů, nejen virus – např. vytržení mandlí nebo injekce, včetně očkovací. Projevuje se horečkou, bolestí hlavy, bolestí v krku, zvracením. Může dojít ke ztuhnutí šíje, ochrnutí končetin nebo dýchacích svalů. Ochrnutí často začíná v místě vpichu injekce. Nebezpečná paralytická varianta se vyskytuje jen u velmi malého počtu nemocných, zdroje se v přesném procentu poměrně liší – nicméně bude to někde v rozmezí 0,0003%-1%. Ostatní pacienti se plně uzdraví bez následků a 30% pacientů s paralytickou formou taky. Léčba pouze symptomatická – uvolnění postižených končetin, dýchací přístroj. Poliomyelitida se na našem území nevyskytuje. V ČR byl evidován poslední případ v 1960 (dle některých zdrojů již v 50. letech). V celé Evropě se poslední případ vyskytl naposledy v r. 2001. Epidemie dětské obrny ustaly i v těch evropských zemích, které proti ní odmítly plošně očkovat. Na celém světě se dnes vyskytuje méně než 2 000 případů ročně. Historie výskytu dětské obrny je velmi spletitá – nepodařilo se nám udělat si jasný obrázek, zda mohlo mít očkování pozitivní vliv na ústup onemocnění nebo ne. Důvodem je částečně to, že byly po celém světě mnohdy souběžně používány dvě zcela rozdílné vakcíny (živá a inaktivovaná vakcína). Některé skutečnosti dokonce poukazují na to, že živá vakcína nejen že před obrnou nechránila, ale dokonce ji sama způsobovala. Americká hlavní kontrolní instituce Centrum pro kontrolu nemocí (CDC) uznalo, že všechny případy dětské obrny, které se vyskytly od r. 1979, byly způsobeny živou vakcínou. Statistiky dále zkresluje fakt, že v r. 1955 byla změněna diagnostická kritéria obrny. Do té doby byly jako obrna vedeny všechny případy ochrnutí trvající po dobu 24 hodin, poté muselo ochrnutí trvat minimálně 60 dnů + musela být laboratorně potvrzena přítomnost polioviru, aby byl případ diagnostikován jako dětská obrna. Následkem toho došlo k okamžitému skokovému poklesu počtu onemocnění dětskou obrnou (a skokovému nárůstu počtu onemocnění aseptickou meningitidou, za kterou byla prohlášena většina případů dříve diagnostikovaných jako obrna). Cílem tohoto opatření bylo zřejmě zkreslit účinnost živé vakcíny, která byla krátce předtím zavedena, a začaly vycházet na světlo onemocnění obrnou těsně po její aplikaci. Bohužel ani u druhé vakcíny (na bázi usmrceného viru) není jisté, zda proti obrně chrání. V USA se po zavedení plošného očkování touto vakcínou podstatně zvýšil počet případů dětské obrny, v některých státech i několikanásobně. V SSSR se za 2. světové války dětská obrna již nevyskytovala, po zavedení očkování nastaly opět epidemie. Dle studie z r. 1995 u dětí, které dostaly vakcínu proti dětské obrně, vzrostla pravděpodobnost, že dostanou obrnu 8x oproti nenaočkovaným dětem. Na našem území již více než 50 let nevyskytl jediný případ této nemoci, ani u očkované osoby, ani u neočkované osoby. Dokonce k nám dětská obrna ani nebyla zavlečena ze zemí, kde se ještě vyskytuje. Riziko, že onemocní poliomyelitidou, je 0%, oproti tomu je zde zcela reálné riziko poškození zdraví očkováním od mírných nežádoucích účinků až po smrt. Volíme bezrizikovou variantu.

Hepatitida B:

Virová infekce se symptomy podobnými chřipce, zežloutnutí kůže a očí. Dlouhodobá nebo chronická infekce může vést k selhání jater a smrti. Vyskytují se jedinci, kteří jsou přenašeči nemoci, ale nevykazují symptomy. Přenos je možný pouze krví, nechráněným pohlavním stykem nebo z matky na plod. I kdybychom připustili, že očkování představuje ochranu před touto nemocí, je nesmysl očkovat kojence, u jehož matky nebyla prokázána hepatitida B, a riskovat, že se u něj vyskytnou vážné nežádoucí účinky očkování, vzhledem k tomu, že nemají šanci hepatitidu B chytit. Jediný „argument“, který propagátoři plošného očkování kojenců proti hepatitidě B používají, je strašení infikovanou jehlou na pískovišti. To je nepěkná manipulace vzhledem k tomu, že za posledních několik let, kdy došlo k více než 100 píchnutím o odhozenou injekční stříkačku, nedošlo tímto způsobem ani k jednomu nakažení hepatitidou B. Případů hepatitidy B se v ČR vyskytuje cca 130 případů za rok.Výskyt minimálně stejně závažné hepatitidy C je několikanásobně vyšší, ale tou nás nikdo nestraší, protože proti ní neexistuje vakcína. Účinnost vakcíny je nejistá a i kdyby nějaká byla, dle posledních výzkumů většina dětí očkovaných po narození do 5 let ztratí protilátky, přestože výrobce uvádí „celoživotní“ ochranu. Dle vyjádření Association of American Physicians and Surgeons se u dětí mohou po očkování proti hepatitidě B projevit velmi závažné i smrtelné nežádoucí účinky, cílová skupina musí být tedy omezena pouze na rizikové osoby. Stejný názor vyjádřila před zavedením plošné vakcinace kojenců v ČR i komise ze Státního zdravotního ústavu, nicméně zájmy farmaceutických firem v tomto případě (stejně jako v mnoha dalších) zvítězily nad zájmy dětí. Výzkum v Rusku – 43% zdravotníků spadajících do skupiny se zvýšeným rizikem hepatitidy B odmítlo očkování. Očkováním proti hepatitidě B podstupují kojenci zcela zbytečné riziko. Skutečnou hrozbou bude tato nemoc pro naše dítě až se zahájením sexuálního života, a to pouze v případě, že bude provozovat promiskuitní nechráněný pohlavní styk. Jako nejúčinnější ochrana se nám jeví cca před 15 rokem života dítě důkladně poučit o nebezpečí nechráněného pohlavního styku včetně rizika hepatitidy B.

Haemophilus influenzae typu B:

Bakteriální infekce, která může způsobit zánět mozkových blan. U 10% meningitid trvalé následky – poškození sluchu. Zánět hrtanové příklopky, zápal plic. Nemoc je dobře léčitelná antibiotiky. Jedná se o bakterii, které se až do doby zavedení očkování nepřikládal nijak zvláštní význam. Ročně se v ČR vyskytne několik desítek případů hemofilových infekcí. Zdroje z různých zemí se shodují na jedné věci – že se vyskytuje mnoho případů onemocnění HiB těsně po očkování. V několika studiích bylo zjištěno, že v průběhu 1. týdne po očkování je u naočkovaných dětí 6x vyšší pravděpodobnost onemocnění HiB než u nenaočkovaných. Dále zvyšuje riziko pneumokokových infekcí. Nárůst pneumokokových infekcí byl pozorován ve všech zemích, které zavedly plošné očkování proti HiB. Celkový počet invazivních onemocnění zůstal stejný, jen se vyměnili původci. Vysvětlením je, že některé děti jsou náchylné např. k zánětu mozkových blan a tyto děti jím onemocní, ať už je původce jakýkoli. V takovém případě je řešením pouze celkové posilování imunity, nikoli očkování proti jednomu z mnoha původců, které mohou meningitidu způsobit. Souběžné očkování proti pneumokokům situaci také nevyřeší, vzhledem k tomu, že účinnost pneumokokových vakcín dostupných na trhu je pouze cca 7% - dle studií vypracovaných pro výrobce vakcín, tedy skutečná účinnost bude pravděpodobně ještě nižší).

Spalničky:

Nakažlivé virové onemocnění, které bylo až do doby, kdy začaly být proti němu propagovány vakcíny, považováno za neškodnou dětskou nemoc. Pořádala se tzv. „spalničková setkání“, kdy rodiče z celého okolí přivedli své děti na návštěvu do rodiny, kde se objevily spalničky, aby se jejich děti mohly také nakazit. Prodělání nemoci v dětském věku bylo považováno za žádoucí, po prodělání spalniček často došlo ke zlepšení chronických onemocnění jako např. lupénka, nefrotický syndrom aj. Ale hlavně to dítěti zajistilo celoživotní imunitu vůči této nemoci, která mívá v dospělém, nebo již v pubertálním věku, podstatně horší průběh než u dě tí. Nemoc se projevuje se červenou vyrážkou, která postupuje od obličeje dolů, infekcí horních cest dýchacích, průjmem. Většinou proběhne bez komplikací, vážnějšími komplikacemi mohou být zápal plic, zánět mozkových blan nebo zánět mozku. Ovšem meningitida a encefalitida jsou mimochodem na druhou stranu také jedněmi z možných nežádoucích účinků očkování. Je důležité říct, že riziko vážných komplikací je mnohonásobně vyšší u osob, které prodělají spalničky v dospělém věku. Na průběh onemocnění mají kromě věku vliv životní podmínky – spalničky mohou být nebezpečné pro děti s podvýživou, žijící ve špatných hygienických podmínkách. V zemích 3. světa je na ně 400x vyšší úmrtnost. Dnes už se spalničky v ČR téměř nevyskytují, jsou to jednotky případů ročně. Ve všech zemích změnilo plošné očkování rozložení výskytu spalniček v populaci – přesunulo jejich výskyt do věkových skupin, u kterých je vyšší pravděpodobnost komplikací. Cíl – snížení výskytu encefalitidy – nesplněn. V rozvinutých zemích došlo k prudkému poklesu úmrtnosti na toto onemocnění až na minimum již minimálně 50 let před zavedením vakcinace. Očkování na rozdíl od prodělání onemocnění nezajistí celoživotní imunitu, ale ochranu pouze na několik let. Přirozeně by většina lidí onemocněla ve věku 5-9 let (situace před zahájením plošné vakcinace). Pokud je dítě naočkováno, není mu umožněno prodělat spalničky v tomto věku, a v době, kdy už jsou pro něj potenciálně nebezpečné, již ochranný účinek vakcíny pominul. Tedy i v případě, kdyby vakcína proti spalničkám byla zcela bez nežádoucích účinků, což bohužel není pravda, je nesmysl očkovat kojence. Bylo by logické očkovat např. před pubertou pouze děti, které spalničky do té doby přirozeně neprodělaly. Ty by se pak musely pravidelně přeočkovávat celý život, ostatní by měly celoživotní imunitu. Dalším smutným výsledkem plošného očkování je, že se spalničky častěji vyskytují u kojenců. Dříve byla ochrana těch nejmenších zajištěna tak, že naprostá většina matek spalničky přirozeně prodělala a mohla skrze mateřské mléko svému dítěti předat protilátky, které ho chránily v prvních měsících života. Protože současné matky, které byly v dětství naočkovány, již žádné protilátky nemají, zůstávají tak jejich děti v tom nejzranitelnějším věku nechráněné. Očkování proti spalničkám může do jisté míry zamezit standardnímu onemocnění spalničkami zřejmě z toho důvodu, že se jedná o živou vakcínu. Virus se dostane do těla, ale chemické látky přidané jako adjuvans zabrání ve většině případů adekvátní imunitní reakci organismu a onemocnění proběhne v neznatelné nebo netypické podobě. V 15 procentech případů se po očkování objeví standardní symptomy spalniček, to přiznává i výrobce vakcíny. Tedy 15 procentům dětí očkování nemoc způsobí, namísto toho, aby je před ní ochránilo. Jelikož u většiny očkovaných nedošlo k plnému propuknutí nemoci, jsou imunní vůči spalničkám pouze několik let, a to ještě zdaleka ne všichni. Jako nejlogičtější řešení se nám jeví nechat dítě přirozeně prodělat spalničky, ideálně do 10 let věku.

Zarděnky:

Nakažlivé virové onemocnění, které má v dětském věku mírný průběh bez komplikací – mírné zvýšení teploty, zvětšení lymfatických uzlin, vyrážka. Onemocnění často unikne pozornosti, protože je považováno za běžné nachlazení, může proběhnout i zcela bez symptomů. Není potřeba žádná léčba. Jedinou možnou závažnou komplikací zarděnek je vrozený zarděnkový syndrom – vývojová vada, která může postihnout plod (1 ze 4), pokud zarděnkami onemocní žena v 1. nebo 2. trimestru těhotenství. Zarděnky se v ČR dnes vyskytují ojediněle (jednotky případů ročně). Očkování proti zarděnkám (živá vakcína) na rozdíl od prodělání nemoci nezajistí dítěti celoživotní imunitu, ale imunitu pouze na několik let. Pokud se jedná o dívku, jejíž plod by mohly zarděnky ohrozit, pokud by jimi onemocněla v těhotenství, tak v době, kdy dívky obvykle začínají mít děti, už imunita z vakcíny již vyprchá. Očkování v kojeneckém věku je zcela zbytečné, u chlapců si troufáme říci až absurdní. Propagátoři očkování to samozřejmě vědí, a vysvětlují nutnost plošného očkování kojenců proti zarděnkám tím, že tyto děti mají ochránit před zarděnkami těhotné ženy ve svém okolí („kolektivní imunita“). Očkování je pro dívky zcela neužitečné a zabrání jim prodělat zarděnky v dětství a získat tak celoživotní imunitu.

Tím, zda očkování plní svůj cíl – snížení výskytu vrozeného zarděnkového syndromu, se propagátoři očkování ani farmaceutické firmy vůbec nezabývají. Pokud by tak učinili, zjistili by, že v některých zemích došlo po zavedení očkování až ke čtyřnásobnému zvýšení výskytu CRS, přestože se snižoval počet onemocnění zarděnkami. Důvod je ten, že se zarděnky přesunuly do rizikovějších věkových skupin. Dříve většina lidí prodělala zarděnky do 14 let věku, nyní je většina případů nad 15 let. Vrozený zarděnkový syndrom před zavedením očkování byl a i dnes je naprosto vzácný. Roční incidence cca 1:10 000 000, dle některých zdrojů dokonce 1:35 000 000. Výzkum v Kalifornii – ze 345 zdravotníků, u kterých bylo zjištěno, že nemají protilátky proti zarděnkám, a bylo jim doporučeno očkování, se 43% odmítlo nechat očkovat. Očkování proti zarděnkám nemá pro děti žádný užitek, nepotřebují být proti tomuto velmi lehkému onemocnění chráněny. Naopak je žádoucí, aby ho prodělaly ještě před založením rodiny. Pokud by zarděnky dítě ženského pohlaví neprodělalo do dospělosti, je možné teprve tehdy zvážit naočkování proti zarděnkám, samozřejmě po testu protilátek.

Příušnice:

Pro děti neškodné onemocnění, které polovina nemocných dokonce prodělá úplně bez příznaků. Jedná se o virové onemocnění, které může být provázené horečkou, bolestí hlavy a svalů, zduřením příušních žláz. Žádná léčba většinou není potřeba. Naprosto ojediněle může způsobit poškození sluchu nebo zánět mozkových blan, ale jedinou skutečně reálnou komplikací je zánět varlat u chlapců s hrozbou sterility. Komplikace jsou důsledkem prodělání nemoci během dospívání nebo v dospělém věku. Prodělání onemocnění zajistí celoživotní imunitu.

V ČR i v dalších zemích se příušnice stále vyskytují, několik set až několik tisíc případů ročně. Přestože v případě tohoto onemocnění mohlo mít nejspíše očkování určitý vliv na snížení počtu případů, k úplné eliminaci stejně nedošlo. Nemoc často propukne po očkování, důvodem mohou být nedostatečně oslabené viry v živé vakcíně. Zároveň existují další genotypy viru, proti kterým očkování nefunguje. Očkování kojenců je kontraproduktivní – přesunulo výskyt onemocnění na teenagery a dospělé. Původně naprostá většina lidí nemoc prodělala do 10 let věku. I v nejproočkovanějších zemích pravidelně propukají epidemie příušnic. Nejenže se ukazuje, že nefunguje „kolektivní imunita“, která by měla rozhodně být dle zastánců očkování v zemích kde je více než 95% dětí řádně naočkováno, ale původci epidemií jsou často

právě naočkované děti. Je však třeba říci, že epidemie této mírné dětské nemoci, které se před zavedením očkování nikdo nebál, nepředstavuje žádnou katastrofu, přestože se nám to „odborníci na očkování“ občas snaží v médiích vnutit.

Očkování proti příušnicím v kojeneckém věku nezajistí imunitu v období, kdy je potřeba, tj. v pubertě a v dospělosti. Mnohem efektivnější by bylo nechat většinu dětí příušnice přirozeně prodělat v optimálním věku do 10 let, jak tomu bylo dříve, a poté naočkovat pouze ty chlapce, u kterých by testy prokázaly séronegativitu.

Jediným rozumným důvodem pro zavedení očkování proti této neškodné dětské nemoci je snaha ochránit chlapce v pubertě před záněty varlat. Toho ovšem nelze dosáhnout plošným očkováním kojenců. Batolata ženského pohlaví nemají ani teoretickou šanci onemocnět zánětem varlat, proto očkování děvčátek je zbytečné a rizika očkování převažují nad benefity.

Závěr:

Ve většině případů nebylo očkování příčinou snižování výskytu daného onemocnění, důvodem bylo hlavně odstraňování podvýživy a zlepšování hygieny. Žádné očkování není schopno poskytnout naprostou imunitu vůči onemocnění, často je opak pravdou – očkování může zvyšovat pravděpodobnost onemocnění danou nemocí. Účinnost vakcín je hodnocena prostřednictvím měření hladiny protilátek, nikoli porovnáváním výskytu onemocnění mezi očkovanými a neočkovanými osobami. Bylo mnohokrát prokázáno, že množství protilátek nemusí vypovídat nic o imunitě vůči nemoci, vytvořené protilátky jsou pouze důkazem toho, že se imunitní systém setkal s daným patogenem, nic víc. Všechny vakcíny mohou mít nežádoucí účinky. Reakce se pohybují od bolestivosti v místě vpichu po poškození mozku a smrt. Vakcinologové nevěnují reakcím po očkování zdaleka takovou pozornost, jakou by měli. Byly zveřejněny studie, které dokládají, že po očkování je oslabena imunita vůči všem onemocněním, včetně těch, proti kterým se očkuje. Tuto skutečnost potvrzují vědci znovu v případě očkování proti covidu. Tito očkovaní jsou nejen náchylnější ke coronavirovým infekcím, ale i ke všem ostatním virovým onemocněním, a dokonce i k bakteriálním infekcím.

Nejnovější nezávislé studie ukazují všechno možné, jen ne prospěšnost očkování. Těžko lze věřit tomu, že by se tolik vědců a lékařů po celém světě společně domluvilo, že jen tak z legrace vymyslí konspirační teorii o škodlivosti očkování. A nenapadá nás, jaký jiný důvod by mohli mít k případnému lhaní či podvádění. Kritici očkovacího náboženství jsou totiž za svůj postoj obvykle spíše vláčeni blátem, než aby z toho měli profit. Zato nás napadají velmi pádné důvody, proč by mohli chtít překrucovat či zamlčovat údaje propagátoři očkování: peníze, kariéra v rámci současného zdravotnického systému. Jedině silný imunitní systém může dítě ochránit při střetu s viry a bakteriemi, kterých je všude kolem nás spousta. Očkování nutí tělo k produkci protilátek proti několika nemocem, čímž se naruší rovnováha imunitního systému. Když už bychom se chtěli zaměřit na prevenci pouze několika z té spousty nemocí, které mohou dítě v průběhu života potkat, tak největší hrozbou pro člověka v našich podmínkách ni spalničky, ale civilizační nemoci (kardiovaskulární onemocnění, autoimunitní onemocnění, rakovina). Na ty umírá nejvíce lidí. Vyhnout se očkování je jeden ze způsobů, jak civilizačním chorobám předejít. Přirozenou imunitu našeho dítěte budeme podporovat dlouhým kojením, zdravou stravou, množstvím pohybu na čerstvém vzduchu a stabilním rodinným prostředím.

V České republice je povinné plošné očkování dětí proti 9 nemocem (tetanus, záškrt, dětská přenosná obrna, černý kašel, hepatitida B, haemophilus influenzae typu B, spalničky, zarděnky, příušnice) na základě vyhlášky Ministerstva zdravotnictví. S tím zásadně nesouhlasíme a vnímáme to jako diskriminaci a porušování lidských práv. Česká republika je vázána mezinárodní Úmluvou o lidských právech a biomedicíně, dle které může stát vynucovat zdravotní zákrok včetně očkování pouze v případě NEZBYTNÉM pro ochranu bezpečnosti dítěte nebo veřejného zdraví, v opačném případě tak učinit nesmí. Jak je možné, že ČR považuje za nezbytné očkování proti 9 nemocem a většina západoevropských států, které podepsaly stejnou úmluvu (Německo, Velká Británie, Irsko, Rakousko, Švýcarsko, Norsko, Holandsko, Švédsko, Španělsko a další.) ani jedno, a nemají tedy žádné povinné očkování? Že by v ČR byla natolik odlišná epidemiologická situace než v Německu či Rakousku? Povinná očkování nejsou pro naše děti ani prospěšná ani NEZBYTNÁ.

Protože nejsou nezbytně nutná, nesmí být dle čl. 26 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně provedena bez našeho souhlasu, který tímto nepodáváme. Naše pochybnosti o odborném odůvodnění nezbytnosti těchto očkování vycházejí z praxe mnoha jiných států v EU, které tato očkování jako povinná na svém území nezavedly, čímž daly jednoznačně najevo svůj odborný vědecký názor, že tato očkování nezbytná na jejich území v současné době nejsou. Názorům medicínských a právních odborníků v těchto vyspělých zemích věříme více, než odborníkům v naší české kotlině. Nic nenaznačuje, že by epidemiologická situace těchto 9 onemocnění byla v ČR výrazně odlišná než v Německu či Rakousku. V případě, že nám budou poskytnuty nějaké nové důvěryhodné informace, které vyvrátí některá z výše uvedených tvrzení, můžeme samozřejmě očkování proti kterékoli z nemocí ještě uvážit, zatím je naše stanovisko zamítavé.

Matka dítěte Otec dítěte