Příběh plačícího velblouďátka

Jednou mi někdo vyprávěl o německo-mongolském dokumentárním filmu, který se jmenoval tak či podobně. Bavili jsme se o zvířatech a jejich soužití s lidmi. Hledali správný, vodný způsob, hledali požehnané nastavení, aby to dávalo smysl… Osobně patřím mezi milovníky zvířat, od dětství mě zajímají a přátelím se s nimi. Zároveň si ale také všímám překlopení této energie destruktivním směrem. Několik koček, duchovních učitelek mi to asi i pomáhalo spatřit – když mně za dramatických okolností opustily… Je to univerzální princip. Moc jangu se překlopí do jinu, než mrknete okem. A naopak… Profesionální milovníci zvířat mi někdy nahánějí husí kůži. Navíc často pociťuji, že ten člověk si přes zvířátka kompenzuje absenci svého lidství. Jako když někdo, uvnitř dosti znečištěn, neustále něco poklízí, utírá, rovná a zběsile dbá na zevní čistotu. Jsou ovšem příběhy, jež mě lehce ohromují svou opravdovostí… toto může být jeden z nich. Možná, že jste ten film někteří viděli a můžete tak v diskusní knize na mém webu to či ono doplnit, upřesnit…
Jedna obyčejná mongolská rodina žila ve své jurtě v širé stepi. Měli nějaké ovečky a velbloudy, asi i pár koní… Narodil se jednou malý velbloudek – albín, pokud jsem dobře vyrozuměl. Jeho maminka ho odmítla živit a nejevila o něj zájem. Smutně hleděla do dálav Gobi a bílé velblouďátko bečelo a bečelo. Muž, hlava rodiny po nějaké době sedl na starou motorku a s kanistrem benzínu se rozjel do velikého a dalekého Ulan Bátharu. Prý to bylo přes půl Mongolska. Patrně dosti nadneseno, ale jel prý dost dlouho… V hlavním městě vyhledal jednoho váženého profesora, který vyučoval na tamní konzervatoři tradiční mongolskou hudbu. Vysvětlil mu problém a ten profesor si za něj sedl na tu rachotinu a rozjeli se do jurty. Ná zádech si vezl svůj drahocenný strunný lidový nástroj.

Je až nepochopitelné, že německý filmový štáb byl akčně u toho. Tento velbloudí příběh se odehrál vlastně ve šňůře dalších běžných událostí té rodiny… Nikdo prý ani náznakem nehrál, po stylizaci ani stopa. Před kamerou běžel prostý život. A tak dojeli domů, s nástrojem, s profesorem. Rodina se shromáždila kolem neklidné velbloudí matky, jež měla stále smutek v sametových očích, a mistr lidové hudby jí započal hrát. Manželka se připojila svým hlasem. Prý se jednalo o nějaký starodávný mongolský způsob zpěvu, zcela odlišný od zpěvů, které běžně známe… Během této dojemné produkce uprostřed stepi, se velbloudice postupně uklidnila, oči se jí rozzářily a ona povstala a začala se starat o své zvláštní děťátko…. Pak následoval zase motokros do Bátharu a zpět. Peníze se tam asi neřešily.

Převyprávěl jsem, jak jsem si to pamatoval… Myslím, že mělo celé smysl. Co vy na to?

PS: Před dvěma dny jsem zase obědval u Abúho Nofala v jeho palestinském bistru. Koukám, že má novou dekoraci. Zmenšeninu beduínského stanu s polehávajícími velbloudíčky kolem a malinkými lidičkami, sedícími uvnitř, papajícími, atd. „Jé to je hezkej Betlém“, říkám mu, zcela mimo realitu. On se usmál, dal si velkou neoholenou hlavu do dlaní a povídá svou sladkou češtinou: „To nený Betléém. To je beduínský stan. Naše tradicný. Nený tam Ježíséék…“ Vstanu a koukám na to zblízka. No jasně! Moc pěkné. V klidu papkám. Přijde milá paní a hned se k figurkám hrne. „Jéé, vy už máte Betlém?“ Abú zase ty dlaně na tvářích: „Paný, to nený Betléém. To je…“ A představte si, že než jsem dojedl, scénka se opakovala po třetí. Zase „To je ale krásnej Betlém“, zase hlava v dlaních… Musím Vám to po neděli nafotit… tak zatím,

Tomáš Lebenhart