Pravda pod rouškou

Cítím potřebu se vyslovit k situaci kolem koronavirové pandemie a to v širších souvislostech, včetně nepřehlédnutelného fenoménu ROUŠKY. Vnímám ze strany vlád i epidemiologů – tedy našich momentálních kapitánů a kormidelníků, nepochopení a bezradnost. Ta vyúsťuje do chaotického a neúčelného jednání, což se pak přenáší na většinu obyvatel, jež „nutně potřebuje“ nějaké vedení. Většina lidstva pluje na jedné velké lodi neznámo kam, jelikož nefunguje navigace a kapitán neumí číst z hvězd… Ostatní lidé to s jistými obavami sledují, drží se na pevné zemi a snaží se pocítit smysl virové mise a naději, že v brzké době většina lidských bytostí pochopí, že již nelze pokračovat v destrukci přírody i lidstva a ignoraci kosmických zákonů.

Nechci se kriticky dotýkat klasických epidemiologických opatření, jež přišla poměrně rychle a měla zásadní smysl na počátku epidemií. Málokdo asi tušil, co se děje a dít může. Dnes se již v tomto dění můžeme základním způsobem orientovat. Chci (ze svého pohledu) upozornit na velký – takřka osudový omyl. Veškeré sily a finanční prostředky jsou směrovány částečně neefektivně. Můžeme začít u těch roušek…

Desorientace a bezradnost je na úrovní vedení mnoha států – a my jsme zářným příkladem, kompenzována „chytrými“ soubory epidemiologických opatření. Osa i symbol je ona rouška, u nás navíc spojená s jakýmsi hrdinstvím obyčejných lidí, kteří je nezištně šijí a vozí potřebným… říká se, že když je nám nejhůř, semkneme se. To je vcelku přirozený instinkt a myslím, že platí na celé planetě. Jestli my, Češi v něčem vynikáme a něco si vyloženě užíváme, tak je to (mimo piva), obřadné obracení se k MINULOSTI. Stále si něco připomínáme a jsme takřka denně z mainstreamových médií k tomu nabádáni. Shodou okolností jsou to samé velmi negativní události. Války, invaze nepřátelských vojsk, padlí, sebeupálení, pomordovaní, atd… dokonce i malé děti jsou voženy do těch energeticky nejděsivějších míst (např. Osvětim, Lidice či různé mučírny), aby se NIKDY nezapomnělo… A tak zcela pohlceni negativními obrazy minulosti, může nám snadněji unikat energie fašismu, jež se v PŘÍTOMNOSTI nenápadně rodí… Vrátím se k tomuto tématu v závěru.

Od roku 70 (jestli dobře počítám, tak půl století) se „pohybuji“ ve zdravotnictví. A to v nejrůznějších pozicích. Od zřízence vozícího těla zemřelých na patologii až po celostního lékaře. Jako student 5. a 6. ročníku Medicíny jsem na chirurgickém oddělení nemocnice Pod Petřínem po nocích pracoval jako zdravotní sestra. Je docela pravděpodobné, že jsem byl v této zemi první sestřičkou s koulema. Pro ještě větší odlehčení textu se s vámi podělím o jednu roztomilou příhodu z té doby. Byla letní nedělní noc uprostřed historické Prahy. Napíchal jsem půlnoční antibiotika a ulehl sobě vprostřed sesterny na pojízdný vozík vylepšeny polštářem s nápisem FN POD PETŘÍNRM, založil si ruce za hlavu a usnul jsem spánkem spravedlivých. Kdyby něco, zvonek mne spolehlivě vzbudí… Vzbudila mne však hlavní sestra, jež se nade mnou zjevila ve své načesané majestátnosti. Občas takto jako tichošlápek chodila na noční kontroly sestřiček – v kapse klíče od všech sestráren i tajných pokojíčků… Vidíte? Taky vzpomínám na průsery.

Nikdy však nezapomenu její památnou větu pronesenou konejšivým, leč varujícím hlasem: „Pane doktore. Sestra ve službě nesmí spát!“ Jako kdyby mluvila ke dvěma lidem… k budoucímu lékaři, tedy potenciálně jí brzy nadřízenému, navíc tehdy sličnému mládenci polonahému, ležícímu v posteli a k jí podřízené sestře ve službě. Posadil jsem se na vozíku, až trochu popojel a lehce ji šťouchl do břicha, mžoural na ni, prsatou padesátnici a zakňoural: „Já jedu za pár hodin do školy, víte…“ A ona – s jistým mateřským přídechem, pohladila mě po dlouhých černých vlasech a pak jen vztyčila ukazovák. Dlouze na mne pohlédla, povzdychla a měla se k odchodu. Ve dveřích se ještě otočila a smutně ke mně byla pravila: „Nesmíte nám tu kazit morálku, Tomáši…“ a vyrazila na další razii.

Za těch padesát let jsem získal jistou rutinu a přehled o tom co ve zdravotnictví je důležité, co méně, co vůbec a co funguje a co ne. Z této pozice se nyní vyjádřím k rouškám. Fungují a mají svůj zásadní smysl. Při operacích (účastnil jsem se mnoha břišních a prsních operací), v anasteziologicko -resuscitační a infekcionistické péči. Také při porodu. Nošení roušek mimo tyto specifikované situace a z hlediska přenosu infekce kapénkovým způsobem, zejména u imunitně oslabených lidí, NEMÁ praktický smysl. Praxe to dostatečně ukazuje. Jejich striktní nošení se nijak nápadně nepromítá do šíření viru. Většina zemí jejich nošení nepožaduje, někde jsou dokonce velmi neochotně tolerovány a jejich nošení budí obecný i odborný odpor. Konečně i WHO (Světová zdravotnická organizace) jejich extenzivní nošení nedoporučuje, protože rizika převažují prospěch. A máme zde například Turkmenistán, kde jsou přísně zakázány v rámci programu naprostého se distancování od pandemie. Nesmí se tam dokonce ani o ní mluvit a snad ani pomyslet. Takové stanovisko se někomu může zdát jako totalistické, leč může to být zcela jinak: K moudrosti méně civilizovaných národů, které zachovávají časem osvědčené tradice, patří i vesmírný zákon – čemu nevěnuji pozornost a od čeho se zásadně oddělím, nemá v mém životě místo. A na co upínám svou pozornost, stane se skutečností. V celé věci spatřuji důležitost mentálního či frekvenčního naladění. Švýcaři o sebe tradičně až úzkostlivě pečují. Tam je nošení roušek považováno za nebezpečné. Zrovna tak je tam např. zakázaná mamografie.

My jsme laděni na strach z infekce, ze smrti, jsme laděni na virus a na utopickou naději hmotných opatření. Jeden z alibistických štítů naší vlády jsou tedy i nefunkční ochrany a to včetně izolace. Pokud strach a myšlenky koncentrované na koronavirus jsou intenzivní, může se totiž stát, že takový člověk onemocní i v izolaci. Kvantoví fyzikové prokázali, že tělo si dokáže syntetizovat z vnitřních zdrojů jakýkoliv virus. Někdy to bývá dokonce ku prospěchu je ho uzdravení. Například, pokud onkologický nemocný neztrácí víru v uzdravení, navzdory svému okolí, jeho tělo frekvenčně přitáhne potřebný viru či bakterii a v extrémním případě si potřebný mikroorganismus vyrobí. Je mnoho zdokumentovaných evidencí, že pokud člověk i s pokročilým nádorovým onemocněním dosáhne vyšší teploty (přes 38,5), jeho imunita se zmobilizuje a může rakovinu z těla vymítit. Často byla prokázána Streptokoková či Hemofilová infekce – viry se prokazují těžko v běžných nemocničních podmínkách. Problém ovšem nastane, pokud je takový člověk hospitalizován. Jsou mu okamžitě nasazena antibiotika a teplota je chemicky srážena. A šance uzdravit se je pryč. Je ale také pravdou, že takový pacient se může ocitnout na energetické hraně života a smrti a bez chemického zásahu může odejít…

Čili tělo je moudré a naše mysl tvoří naši realitu. Myslím, že jedná inteligence v celém tom pandemickém dění onen virus! Virus je VŽDY inteligentní. Dá se říci, že představuje informaci (zabalenou do bílkoviny) a má svůj „program“. Ten je z hlediska minimálně této naší planety inteligentní ve smyslu narovnání nerovnováhy. Zde ponechám na každém čtenáři, jakým způsobem (a zda vůbec) byla během staletí rovnováha a jednota energeticky i fyzicky narušována – a jak funguje onen program. Zdali chytře nebo hloupě. A dále, jak fungují ona opatření proti němu – zda chytře nebo hloupě (a zda vůbec).

Ještě k rouškám, ústřednímu tématu tohoto sdělení. Je prokázáno, že běžné viry dokážou projít porcelánovou stěnou. Možná, že koronáč díky své mikrokošatosti porcelánem neprojde. Ale plátěnou či bavlněnou rouškou…. Navíc lidé s rouškou v masové většině neumějí zacházet.  Lidem (včetně politiků v televizi) běžně nad rouškou vykukují jejich nozdry, takže huhlají, ale zároveň jejich případné viry lítají po miliónech nosem do vzduchu a případně na lidi kolem. Běžně je vidět, jak si lidé na vteřinku sundají roušku, aby si mohli pořádně kýchnout, vysmrkat se nebo si odplivnout. Skoro nikdo roušky po půl hodině nestřídá, nevyvařuje je nebo odborně nelikviduje. A tak se rouška stává v praxi zdrojem šíření infekce, navíc se nedostatečnou ventilací zakyselujeme hromadícím se kysličníkem uhličitým. Další negativní rozměr mají zakryté obličeje z hlediska psychiky. Ještě před půlrokem jsme horovali proti zakrývání tváře! Běháme jako šílenci vlevo a vpravo. Naše loď nemá směr. Dnes můžete v bance vidět samé potenciální lupiče. Masky, rukavice, už jen ta bouchačka chybí….

A tak naše roušky zakrývají pravdu o pandemii, o jejím smyslu a poslání. Zůstáváme slepí a hluší a navíc si zakrýváme tvář. Před REALITOU. Covid 19 brzy odejde. Přijdou ale další nabídky… Záleží jen na nás, kdy se probudíme. Do jiného světa! Nebo zda tady budeme chtít do nekonečna pobíhat sem a tam. Vězte, že jsme národ, který nijak zvlášť světovou rovnováhu nenarušil. Proto u nás není úmrtnost na virus vysoká. Vezměte si, že dle statistik v naší zemi zemře denně v průměru 300 lidí. Například čtyři v důsledku dokonané sebevraždy. Denně. Neměli bychom se věnovat třeba tomuto tématu? Nebo skutečné pandemi cukrovky, rakoviny, psychiatrických poruch… Když už chceme něco za každou cenu „řešit“…?

Ohledně případné prevence a léčby: Big Pharma slibuje vakcínu (některé státy v čele kupodivu s Dánskem a nekupodivu s USA) již chystají v podstatě fašistické zákony k povinné celoplošné vakcinaci – kdy u neposlušných bude povolána asistence policie, nebo se půjde cestou restrikcí (odebrání řidičáku, zákaz vstupu do mnoha institucí včetně veřejné dopravy, zákaz vycestování, atd.). Dále se začínají zkoušet některé léky – a to experimentálně. V podstatě pokusy na lidech. Při tom jsou známy netoxické prostředky jak se před virem uchránit a jak posílit přirozeně svou imunitu. Je tu ověřená homeopatie, autopatie, kysličník chloričitý, a spousta tradiční bylinné medicíny + vitamíny C a D, případně E, jenž zvyšuje slizniční kondici. Kdo se přeci jen bojí a chce něco smysluplného dělat, může. Nenechte se chytit do pasti těch, kteří nevědí, kam jejich loď pluje. Materiální vědecká medicína NENÍ jediná spása! I když v extrémních velmi vážných případech být může (umělá ventilace např.).

A ještě vám něco řeknu: Je mnoho lidí a stále více se s nimi setkávám, kteří jako by ožili a cítí se nyní mnohem lépe… tak jako asi i příroda a Země. A mohu i říci, že k Covidu mají kladný vztah. Myslí si někdo, že TAKOVÉ lidi tento virus bude chtít zabít?? Nejlepší ochrana před jakýmkoliv virem či infekcí je pokora, laskavost a touha být dobrým člověkem, který má radost z dávání víc než z braní…
PS: Asi za půl hodiny jsem zavolal do vrátnice v nemocnici Pod Petřínem: „Už je pryč?“ „Jo, před chvilkou vodjela“, oznámil noční vrátný. A tak jsem si ještě pár hodin schrupnul – ale nikde to neříkejte, hlavně ne na Malé Straně, vás prosim…

MUDr. Tomáš Lebenhart