Praha

Praha je mé rodné město. Už dávno jsem rád, že tam nebydlím. Ale…
Moc rád se tam občas podívám. Matka měst je skutečně na naše poměry veliká a různá. Je třeba znát její silné stránky a vychytat šperky. Nahlédnout pod sukně. Aspektů je mnoho. Asi mi dáte za pravdu, že ty hlavní jsou historické památky a na druhém místě gastro prožitky. U mě je ve hře samozřejmě, to papáníčko, jelikož architektonické skvosty mi časem poněkud zevšedněly. Sedm let jsem prakticky denně jezdil na kole či šlapal pěšky přes Karlův most do nemocnice Pod Petřínem, kde jsem pracoval, studoval jsem po malostranských hospodách a vinárnách… To byla sedmdesátá. S nadsázkou, bych mohl tenkrát dojít z Hradčan na Staromák poslepu. Jestli ze sebe ještě někdy vymáčknu knížku, tak to nebudou žádná moudra, nic vážného a důležitého. Budu si psát pro radost, bude to sranda a bude to o té staré Praze. Jak jsem jí žil, jak jsem s ní spal… Jak jsem nasákl tou rodnou Libní. Dokonce už jsem před rokem začal, ale pak jsem dostal jiné myšlenky… A tak jen tak pro ochutnávku, zveřejním tu prvou kapitolku, co by článek s názvem První setkání se zdravotnictvím.

Skočme však do současného Práglu (jak říkaj Brňáci). Fascinuje mě atmosféra místa. Nabízím tři mně milá zastavení.

Letná. Turisty skoro nepolíbena, pro místní značně oblíbena. Velmi specifická atmosféra, zejména v létě (inu, Letná). Má podobný kolorit jako Vinohrady. Taky do kopce, spousta hospod, pizzerií, barů, parků a dalších atrakcí. Jednou z nich mohou být cirkusy na letenské pláni, před lety tam koncertovali i Rolling Stones a Jagger tam v podstatě oslavoval šedesátku. Taky je tam např. technické muzeum.

Koncem léta mě kamarádka Radka, jež má na Letné hnízdo, vzala na podvečerní exkurzi na vyhlídku, do toho pražského Central parku, kde pod vámi leží a oddechuje celá Praha… Kdysi se tam tyčila obří socha Stalina, pak se tam bimbalo to moderní kyvadlo, teď je tam, zaplaťpánbůh, svatý klid a stánky s pivem. A tak jsme zakoupili napěněné kelímky a sedli si ke stolečku a zírali na ty tisíce domů a věží pod sebou… Pak jsme procházeli směrem k Hradu, pořád stánky, stolečky, veselí lidičky, kluci na koloběžkách, studenti na kole, skejťáci, holky na bruslích… příjemné teplo, i když už konec září. Uvolněná nálada, turisti v ubohé menšině, spíše proudící v historickém centru, na které teď hledíme poněkud svrchu…

Vinohrady, Náměstí Jiřího z Poděbrad - na Pražáky trochu dlouhé, takže Jiřák. Každou sobotu trh. Trh je instituce, která již tisíce let přitahuje lidi všude na světě. Atmosféra i kvalita sobotního Jiřáku je dost dobrá. Opravdu kvalitní potraviny. Od uzenin, přes pečivo, sladkosti, k zelenině. Mám tam už vytypované hity. Z Valašska čerstvé frgály. To jsou poctivé koláče. Nic víc. Na poctivý (nejen) koláč narazíte málokde. Paní tam má na stánku asi deset druhů. Nejlepší jsou hrušková povidla (mám silné podezření, že je tam příměs hruškovice), tvarohové a makové. „Kdy jste to pekli", ptám se. „V noci, pane." Obdařila mě tak upřímným pohledem, že jsem o tom nepochyboval. Pak je tam „paštikář". Ty jeho paštiky a masné konzervy jsou úžasné. Úplně boří mýtus o tom, že maso je fuj a konzerva dvakrát fuj. No, o mase bude ještě řeč, tak jen abyste pak nevylekali… A taky tam postává ve svém skoro svatostánku, Michálek, který se uhnízdil na Vysočině, můj kamarád z dětství, a nabízí ty své láskyplné sýry… A melodickým hlasem vypráví kolemjdoucím ty příběhy kolem koziček a sýrů. Teď má

sýr z kravského mléka, který je původem z Jižní Ameriky a zapéká se nebo do omelet. A hned těm paničkám radí recepty…

A tak se protlačuji mezi pultíky, větřím, jako pes a nasávám energii pohody. Nikdo nikam nespěchá, lidi se usmívají - na Pražáky slušný výkon, vyhrává jazz band - viz foto. 
 
Zaslechnu občas americkou angličtinu i mezi nakupujícími. Na jiřských trzích se schází směsice bohatších intelektuálů, bohémů a ekologicky naladěné mládeže. Když mám nakoupeno, stoupnu si do fronty na kafíčko. Sympatičtí mladí lidi, používají čerstvě umletou kávu, třeba z Guatemaly, nebo Kostariky, piplají se s tím a vy si odnášíte fakt dobrou kávičku. Teplé silné aroma. Tak beru dvě macchiata pro mě a pro Michala… Jdu kolem Turků, co dělají ty svoje pirožky, s lilkem, mletým jehněčím, balkánskými sýry… je mi mdlo, jak se sebou zápasím, abych se nenažral v deset dopoledne…
Krčma. Aneb třetí zastavení v Praze. Kamarádka Radka se v Praze vyzná a je silně nadána instinktem najít v miliónové metropoli dobrou hospodu. Neb není v Práglu uměním dobře se najíst za dva, tři tisíce. To dokáže každý Rus či Japonec totálně bez instinktu a znalostí. Radka ví. Radka má stejnou krevní skupinu jako já… My spolu nespinkáme, my spolu papáme a couráme a povídáme… 

A tak jsme se ocitli v Krčmě, těsně u Pařížské ulice, kde se nalézají ty nejdražší obchody, pražské Fifth avenue. Když brouzdáte tou postranní ulicí (Kostečnou) a míjíte plechový tmavý vrata, věru nepojmete myšlenku: Sem zajdu. Já však směle bok po boku Radušky klesám po schodech dolů do krčmy. Nízké románské stropy, vskutku středověký hostinec. Ale pozor. Opět ta atmosféra. Kvalita jídel. Ano, je to zde o mase a o pivu.
 
Všechno v té nejvyšší kvalitě. Víte, co? Proč se dále rozepisovat. Koukněte na to, jestli chcete: www.krcma.cz . Dobrý typ, pro toho kdo se nebojí - alespoň občas masité krmi (jak často, myslíte, že si tohoto úletu asi dopřávám…). Jste v centru Prahy, krásně se najíte, dopřejete si nefiltrovaného Prazdroje a finančně nevykrvácíte. Navíc milý servis, usměvavá, přátelská atmosféra. Na nic si nehrají, oni to prostě dělají. Po večeru v Krčmě jsem se cítil skvěle, jakož i další den. A nebyli jsme nikterak upjatí - viz foto. Nux vomicu jsem nepotřeboval… i když byste ji v mé bundě našli.

Přeji všem upřímně klid a mír při všem, co máte rádi. A zdravím, Prahu, jedno z nejpodivuhodnějších měst světa.

Tomáš Lebenhart