Prague today

Jsem zase „zkontroloval“ centrum Prahy a byl opět ohromen jejím majestátem kolem Hradu a pod ním, na Malé Straně a Starým městem pražským… se všemi těmi věžemi, chrámy, sochami, malbami a hostinci. Mimochodem, některé výrazy nemají opak. Velká Strana se patrně nikde nenachází… Nebo třeba Vysoké nad Jizerou… Nízké pod J. asi těžko nalezneme. Pohled z Letné mě opět spolehlivě pohltil jak malé dítě a paní Radka, nepřehlédnutelná letenská osobnost mne opět jak nesvéprávného občana provedla podvečerní i noční matičkou měst. A tak jsme procházeli tou kání letenskou a s kelímky polotmavého Kozla klesali k Vltavě, živě rozprávějíce o politice a zdravotnictví, o červených trenkách a bílých pláštích… Míjeli jsme velkou zahradní restauraci (do níž mne R. zatáhla na WC ve chvíli potřebné) a mohli jsme viděti desítky ustrnulých mužských pohledů, zabořených do obří TV, fascinováni mistrovským mačem z Ruska… někteří s rukou na sklenici piva a druhou na madle kočárku, jakoby vyhnáni manželkami, jež si akčně zaranžovaly vlastní programo. Scéna jak ze Slavností sněženek odehrávala se kousek od stadiónu Sparty, což je prý nějaký místní fotbalový klub.

Raduška mi laskavě odhalila (nelekejte se předčasně) velkolepý pomník spisovatele Julia Zeyera, jenž málem vzbuzoval dojem Stonehange. Zeyral jsem na to a divil se, jak jsem to mohl tak spolehlivě míjet a míjet… No a pak už se kultura nějak vytrácela, procházeli jsme kolem kyvadla obklopení boucháním skateboardů, tak jsem si jen obrátil čapku kšiltem dozadu, a po zbytek dne už to tak nechal…

Druhý den měl jsem smluven oběd se soudruhem Habanou v Thajské restauraci u Nuseláku. Slunečné dopoledne jsem strávil jako turista a motal se s batůžkem kolem Staromáku. Vnímal jsem atmosféru a uvědomoval si, že se nacházím na tom nejdůležitějším a nejhezčím fleku v Evropě. Všímal jsem si ale také diametrálně rozdílných lidských energií. V souhrnu: Centrum historické Prahy nepatří pražanům ani Čechům. Z vyprávění zasvěcených vím, že důležité nemovitosti i pozemky (pokud je nedrží katolická církev), jsou v rukou Rusů a především Číňanů. A tento trend nemilosrdně pokračuje. Ani ve službách pro turisty již zřídka spatříte našince. Kousek od Radnice, optal jsem se pro jistotu, dívky s červeným trikem a slunečníkem s logem: PRAGUE TOURS, na Maiselovu ulici. Nebyl jsem si po létech jistý, do které ulice přesně zabočit. Měl jsem v plánu Starou židovskou čtvrť, Synagogu, hřbitov, což jsem mnoho let „zanedbával“. „Kde je Majzlovka?“, ptám se dívčiny nahánějící turisty ku prohlídce měata. „Što?“ Aha... “Majzlova ulice!“ Ona: „Slivovice?“ Já: „Hovno, Maj-zlo-va u-li-ce!“ Průvodkyně Prahou: „Něznáju.“ Nebo: kolem Vltavy se motají „námořníci v bělostných uniformách a lákají turisty na parníky. Je pozoruhodné, že neumí ani slovo česky, jsou černí jak boty do rakve a mluví mezi sebou francouzsky. A takhle by se dalo úspěšně pokračovat. V hospodách Japonci, Rusové, Číňani, kdysi všudypřítomní Němci už zde působí vcelku sympaticky až roztomile…

Na Staromáku hrajou český dědkové lousianskej jazz, popojíždějí drožky a jakoby historické kabriolety s řidiči, co neruměj česky a vykládají asiatům, kde co je. A Japonečky se vytrvale fotí s živými metalýzovými sochami. Jen ti holubi pochodují jako kdysi. Já pochoduju (jakoby ve stopách profesora Kocoura) do Dlouhé ulice a hledám dům č. 55. Není tam! No, nic. To se spisovatelům občas stává… Tak jsem si alespoň zakoupil půlku kváskového chleba v jedné české pekárničce na rohu Dušní s krásnými českými ženami za pultem… za 15 korun, což by mi nestačilo ani na malou stranu někde tam.

Přesun na Václavák. Dole, na Jungmannově náměstíčku sedám pod parapet s nápisy Caffe Milano a usrkávám docela slušný espresso macchiato. Pozoruji pohyb lidí. Vedle mne sedí mladík, který neustále pracuje přes mobil a často začíná hovor: Sorry, I am out of China at this moment… promiňte, jsem momentálně mimo Čínu. Koukám, jak se naproti v konkurenční kavárně (proč jsem se neuvelebil tam?), ladně pohybuje mladá servírka. Zaujalo mne krásné držení těla, blondýnečka se snědou kůží, v černém přiléhavém ustrojení, vyfitkovaná, štíhlá a hlavně krásná až oduševnělá v obličeji. Pak líným krokem vzhůru Václavákem. Usedám pod svatým Václavem na lavičku se stále aktuálním nápisem, citátem A. Einsteina: PROBLÉMY DNEŠNÍ DOBY NEMOHOU BÝT VYŘEŠENY NA STEJNÉ ÚROVNI MYŠLENÍ, KTERÁ JE STVOŘILA. Uvědomuji si, že co by kamenem dohodil, nalézá se lékárna v Opletalově ulici, kde je úroveň myšlení minimálně nadějná…

Tak zvedám zadek z tý zajímavý lavice a směřuju k lékárně. Vcházím, tam zrovna nikdo, jen atraktivní žena hispánského vzezření s prstenci černozlatých loken rozježených na vše strany, pro změnu celá v bílém. Zdvihla hlavu od počítače a ptá se příjemným altem: „Co pro vás mohu udělat?“ „Celkem nic…“, usmívám se. „Jdu kolem a chci vám jen poděkovat za to, co děláte. Posílám k vám Pražáky pro Gunu a jiný předpisový homeopatika.“ Koukáme si do očí a sympatie naplňují prostor. „Aháá“…nějak jí svítá. „Lebenhart, jméno mé, z Klatov…“. Tak jsme chvíli pokecali, nechtějte vědět detaily… I v centru Prahy lze nalézti ostrůvky čiré lidskosti. Jinak musím konstatovati, že autenticitu Práglu v dobách dnešních, reprezentují snad jen ti holoubci, po staletí seroucí na hlavy všech svatých…

Tomáš Lebenhart