Práce jak na kostele

Jezuitský kostel, co by jedna z historických dominant klatovského náměstí, je již skoro rok zakryt modravou poloprůhlednou textílií. Pod ní se pohybují muži v bílém s kloboučky nebo kšiltovkami. Po speciálních zednických a restauračních opravách přišli na řadu štukatéři. Fasáda byla vždy zašle bílá, oprýskaná a nyní bude zářivě bílá, alabastrová. Jde to ale pomalu. Cákance bělostného štuku nejsou na jejich bílých gatích a sáčcích nikterak nápadné. Asi jako budoucí holubí trus na nové fasádě. Jednou jsem si pokecal okrově žlutou košulu dýňovou polévkou a klidně jsem tu meruňkovej Guy Laroche hadřík tahal ještě celý další den. Uplně v pohodě… Tak ti štukatéři se mistrovsky pohybují po obřím lešení a bílé cákance mají akorát na svých barevných čapkách. Takže když v hospodě smeknou, vypadaj jak saniťáci nebo pekaři.

Kolem kostela na zemi i ve vzduchu probíhají denně nahodilé dialogy, jak už si tak dělníci občas povídají nebo provolávají různé pokyny ohledně materiálu či pracovního postupu, ev. ústupu do nedalekého bufetu Slávie. Jak tak rázuju náměstím (ústup z ordinace do vege restaurace Vlaštovka), zaslechl jsem tento rozhovor:

Známý klatovský důchodce, asi bývalý zedník, či jiný materialista (co na stavbě materiál chystá), takto k bělostně oblečeným dělníkům promlouval: „Serete se s tim, mládenci. Bude to vyfešákovaný. Vo tom žádná. Ale strašně se s tim serete.“ Měl ruce v bok a volal do pater lešení. Používal echt klatovský akcent, takže např. slovo mládenci znělo skoro jako „mljeáádencí“. Jako kdyby měl v ústech trochu toho štuku… „Vo tom žjádnjá“. Je ducha povznášející býti svědkem folklórní scény v jejích přirozených kulisách současnosti.

A sněhobílí mlejáádencí naň shora volali: „Tak nám poť pomoc!“ „Nás už bolej ručičky, jak je máme fur nahoru.“ „Hovno, hovno, kamarádi. Já už mám dávno vodmakáno“, děl děd v černém a rozhazoval rukama (v pravé měl igelitku s nějakým nákupem). „Tak běž domu vařit a skoukni si, esli máš doma uklizeno, starosto“, ozývalo se z kostelní zdi. „Děte jim radit do parlamentu…“ Důchodce se otočil zády k Jezuitskému kostelu a celé té vyfešákované partě a vykročil mým směrem. „Serou se s tim, jak vládní vojsko v Itálii“, utrousil směrem ke mně a kroutil hlavou. „Nojono“, povídám duchaplně. „Ale bude to pěkný nakonec.“ „Nojono“, povídá on. „Ale moc se s tim serou…“ Hmm, pravdu má, připustil jsem v duchu…

Tomáš Lebenhart