Potvory II

To byste asi nevěřili… Ty naše kočky, ty potvory komický, který se tvářej tak nezávisle a jako že maj všechno pod kontrolou, jen mrknou na moji auru a už všechno vědej, mají mě přečtenýho a dělaj chvílemi, že neexistuju, přijdou si, kdy ONY chtějí, když zrovínka nenesu masíčko… No, znáte to… A představte si, že jim to nebrání v tom, aby mě nenásledovaly, kdykoliv vytáhnu paty ze vrátek…
Jdu k sousedům za nemocnou holčičkou a kočky se táhnou za mnou. Dělají, jako že to nemá žádnou souvislost, že mě v podstatě neviděj, ale kam já, tam ony. Po cestě si hrajou, přepadávají se, různě mizej a zase se objevujou… tak dojdeme do chalupy, tam mají velkýho psa, tak kočeny zůstanou většinou venku a když pak vycházím ven, zase se jakoby náhodou vynořej z křoví a táhnou se za mnou domů. Takhle se couráme po vsi. Jak cirkusový procesí. Některý Jarošíkovy soudružky dělaj to samý. Takže má někdy taky „ministerskej“ doprovod…

To ještě nic není. Taky chodím běhat do lesa. (Chodím - běhat… to je dobrý, co?) A to si buďte jistí, že ty potvory zvědavý vyrážej se mnou! Normálně běžej jako psi, pružný přískoky po louce a když dorazíme do lesa, obvykle skočej s jistou úlevou na nejbližší strom, tak do dvou, tří metrů. Na chvilku se zatvářej jak cvoci zahnaní zřízencema do kouta a pak zas prchají lesní pěšinou za mnou…

Tuhle jsme potkali pána s paní, jak jdou procházkou se svými dvěma psíky. Často je potkávám, oni je snad mají místo dětiček… Tak se trochu polekali, zaskočení kočkami v lese a hned přivolávali ty svý strakatý pejsky. „K noze, k noze. Nech kočičku!“ Asi ten nejpitomější pokyn psu: Nech kočičku. A tak se ta jejich dítka se zuřivým štěkotem vrhla na moje kočenky. Ty se v mžiku proměnily v naježené syčící pardálky a psíci kolem nich jen proběhli a s hysterickým vytím mizeli mezi smrky. „K noze, k noze“, volali zoufale pán s paní. No a my běželi dál… snad se ta rodinka ještě šťastně shledala v tom podivném hvozdu nad Újezdcem.

Pak se zas polem ženeme s kopce domů. Kočkám nevadí, že už je trochu nasněženo, řítí se plavnými oblouky jak sněžní levharti, v žlutých očích bystrý střeh, neboť široko daleko není stromu a tedy záchrany… A doma zase dělají, že se mnou nemaj nic společnýho. Když na ně mluvím, tak mě nevnímají a lížou si svoje pacičky zamachaný. A říkám vám, že mě nevnímají a dokonce si to užívají, i když jim rozčileně vysvětluji, že do baráku se NESMÍ! Není to moc dlouho, co jsem viděl na ulici chlápka se stejnou energií. Fakt. To jsem se kochal… musel jsem se chvíli zastavit, předstíraje, že čtu něco důležitého v mobilu…

Cikánka řvala na svýho alkoholickýho manžílka, gadžíka modrookýho. Ten seděl na schodu před domem, v ruce lahev s pivem a s neuvěřitelným vnitřním klidem dobromyslně sledoval svět kolem. Samá ruka, samá noha, dokonale uvolněn na těle i na duchu. Kdyby se postavil, byl by asi poměrně vysokej, takhle spíš dlouhej jak širokej. Vypadal trochu jako Steave Mc Queen - kdyby tak rok žil na ulici.

„Si úplně blbej! Umíš jen chlastat!“, řvala jeho tlustá ženuška s miminem na ruce, jímž pohupovala v rytmu nadávek. Další asi čtyřletý snědý chlapeček stál vedle ní s dudlíkem v puse. Pletená čepice s klapkami přes uši, svetr, trenky, holinky. „Koukej makat! Proč neděláš? Kde mám brát love, vole?“, ječí a třese miminem. Chlápek se na ní usmívá a z jeho rezavého strniště svítí pomněnkové oči. Jako

kdyby měl nad hlavou nápis: SVĚTU MÍR. Je v klidu jako Čandra, když visí v mé ruce, po té co jsem ji za kožich vytáhl ze dřezu, kde soustředěně vylizovala ty slizký nečistoty kolem výlevky. „Máš v misce KOJENECKEJ FROMIN! Tak co to tady předvádíš, ty blbko!“ Naše oči jsou 10 centimetrů od sebe, jak v americkým filmu. A ona přede…

„Máš v hlavě jen pivo! Ty nemáš mozek, máš v tý palici zrzavý akorát nasráno! Dilini! Dilini! Máš po prdeli. Nesmíš domu!“ Světový mír jí blahoskonně pokynul lahváčem a dopřál si dlouhého loka. Cikánka se rozvibrovala jak praporek ve vichřici. Zatřásla miminem, jež se rozplakalo. Větší dítě ustrašeně zadumlalo a začalo taky plakat. Matka mu volnou rukou dala pohlavek, až se mu čepička posunula. „Ty kreténe! Čemu se směješ? Co vlastně umíš? K čemu si? Ty vyrážko! Exéme! Ty metanolová aféro! Kauzo, vole! Na co tě mám, kurva?“ A on: úsměv, pomalu se rozhlíží po cigaretách, něžně si osahává kapsy… „Zases byl hrát, jo? Myslíš, že tam přideš a zabliká to tam a dostaneš prachy, diliňáku? Ty TERMINÁLE!“ Ženská lapá po dechu, děti řvou, dudlíky se válí po zemi jako ten jejich táta. „Ty ses vůbec nenarodil, exponáte! Ty si se tu prostě VYSKYTNUL!!“ A ten „exponát“ se pořád usmívá, kouká spíš na mě a užívá si života jako ty kočky. Raději už jsem šel, abych to taky neschytal. Věděl jsem, že večer už bude všechno v pořádku, že se rodinka ještě časem rozroste…
 
Protože já vím, že oni se mají vlastně rádi, že ona bez svýho Mc Queena nemůže bejt a on bez tý svý Mexičanky, co tak nádherně umí nadávat, taky asi ne… Na nic nehrají. Prostě žijou, jak umí. Někdo čumí na telenovely, jiní je žijí.
Někdy, když tak ležím v lehátku na zahradě, usínám, užívám si alfu, tak najednou šup – a mám na břiše kočku. Za chvíli mě začne jemně masírovat povystrčenými drápky, přede a já dělám, že spím, a ona mně tiše svým drsným jazýčkem olizuje ruku a tře se o mě tlamičkou…
 
Když se pohnu, otevřu oči a promluvím na ni, tak přestane a tváří se, jako by ani nevěděla, co tu vlastně dělá… No, tak to máte těžký, že jo.

Tomáš Lebenhart