Potvory

Naše milé kočky mě udržují v lehkém obdivu i údivu. Stále pomalu pronikám do hlouby kočičí nátury. Stará věc je, že kočky mají smysl pro humor. Jsou to komediantky komediantský.
Nemyslete si, že se o ně nestaráme - mají jídla dost, pokud možno v dobré kvalitě. Budu raději chodit v rozšmajdanejch botách, ale číčy budou lemtat bio vejce… Přesto mají perfektně nacvičenou jednoaktovku: „Proboha svatýho, podívej se na nás, UMÍRÁME HLADY." A tak sedí na parapetu, teď, když už zmizely truhlíky s afrikány… napjatě sledují pohyby v kuchyni, tváří se tragicky. I přes zavřené okno slyšeti úpěnlivé, sopranissimo mňoukání. Spíše takové kníkání z posledních sil. Přešlapují, jakoby v agónii do sebe narážejí, zdvihají přední pacičku, bradičky se jim třesou. Jejich zornice se mi zabodávají přímo do bezcitného srdce…

„Slituj se, člověče, nenech nás tu, v Újezdci, bídně pojít. Nedopusť, aby nás ožíraly myši… ano, myši NÁS. Tak vyznívá jejich emoční komedie. Kdybych nevěděl, že před pár hodinami hodovaly, že mají ještě mastné fousky po tyrolském špeku, kdybych neviděl ta nacpaná panděra, docela bych jim to věřil.

Taky mě dostane, jejich dokonalý nadhled v různých dramatických situacích. Příklad: Čandra nepozorovaně vběhne do baráku pootevřenými dveřmi. Vbíhání do domu je jejich adrenalinový sport. Objevím ji, oba na vteřinu ztuhneme. Pak se začne tvářit naprosto znuděně. Neprchá ven, klidně se nechá chytit za kožich. Držím ji před sebou čelem k sobě, koukám upřeně do medových očí a důrazně jí vysvětluji, že dovnitř se NESMÍ! Že už jsme o tom MOCKRÁT mluvily! A co, si myslíte, že jako ona? Stydí se? Kouká stranou? Je jí to trapné? Vystrkuje drápky? Snaží se vyskočit? To jste tedy vedle, jak ta jedle. Dívá se mi klidně do očí, je uvolněná, dokonce PŘEDE… Já vibruju ve spravedlivém rozhořčení, tvářím se jako pan Morálka a ona přede! Prostě si to užívá, je nad věcí. Nechá mě - sedmdesátikilového pána vesmíru VYCUKAT! Pak ji položím na podlahu a ona důstojně odchází - ale ne ven… zase zpět dovnitř!!. No, tak už chytnu za prdel a letí… A ona na té dlažbě elegantně přistane, zpomalí a začne se soustředit na nějaký detail na zemi, jak by ta příhoda, jež skončila před okamžikem, nikdy NEEXISTOVALA. Kdo tady selhal, kdo je mimo? Jasně že já…

Čárlí (soudruh Charles) má zase ve zvyku mě oblažovat spíše soucitným, konejšivým pohledem psychiatra majícího před sebou úzkostného psychopata… a klidně ho při tom mohu držet v potupné pozici za krkem, takže visí jak… no, víte co.

A tak nás ty potvory denně vyučujou a my si to taky docela užíváme. Co nám zbývá. Jeden známý anglický veterinář kdysi prohlásil: Pes má svého pána. Kočka má svůj personál. Jak hluboká pravda…

Tomáš Lebenhart