Poor Miss Umbrella

Miluji záhady na začátku. Jako v detektivce, napřed nic nechápeme, netušíme, kdo to udělal, proč a ty další věci, že? No a na konci je to všechno jasný. Takže záhadný název? Tak tady to máte česky: NEŠŤASTNÁ SLEČNA DEŠTNÍKOVÁ. Pomohlo vám to? Moc ne, co? Angličtinu jsem zvolil, protože následující dialog probíhal v tomto jazyce a navíc anglická verze se mi jeví mnohem přiléhavější a jednodušší. A teď to rozmotáme…

Jsme na Srí Lance v ajurvédském rezortu, kam opakovaně a rád jezdím se svými klienty. Letos (2013) jsou zde dvě novinky. Můj masér Naalinda se žení (píši o něm v dřívějším článku Naalinda a také v závěru své nové knihy, kterou jsem tu dopsal) a Surima už zde nepracuje - vdala se. Kdo je Surima? Mladé drobné, ale velmi krásné děvče, trochu nervík, měla na starosti vybavení pokojů v rezortu. Měla dohlížet na úklid, a aby se nic neztratilo, aby odpovídal počet ručníků, hrnečků, ramínek a také, aby v každém pokoji byl velký deštník - pro případ monzunového deště. Takže, slečna deštníková už nezní tak podivně… Právě ty proklaté deštníky braly Surimě klid. Jak bych vám ji připodobnil… Něco na způsob Ivety Blanarovičové v Troškově Princezně ze mlejna, ten milý čertík. Vzpomínám, jak mě před pár lety rozčileně zastavila na cestičce mezi apartmány a křičela ve spravedlivém rozhořčení: „Mister Thómas, mister Thómas, pomozte mi! Já už nevím, co mám dělat. Moje deštníky!" Bradička se třese, hlas přeskakuje. „Každý deštník má číslo. Každý pokoj má číslo. Všechny deštníky musí být ve správném pokoji! V pokoji 205 musí být deštník s číslem 205! Rozumíte tomu?!" V černých očích se to třpytí. Aha, už mi to dochází. Když lije, každý popadne deštník a nakráčí s ním do restaurace. Tam ho všichni odloží před vchodem a pak při odchodu hmátneme po jednom deštníku (všechny jsou stejné - až na to číslíčko) a tak odneseme do svých pokojů úplně jiný. A to Miss Umbrella prostě nemůže rozdýchat. Taková odpovědnost pro tak mladé děvče! Jak by vysvětlila tlustému šéfovi lázeňského komplexu ten deštníkový bordel? „Mister Thómas, prosím vás, řekněte všem, ať si ty deštníky hlídají. Nebo já se už zblázním!" Myslím, že za chvíli propukne v pláč. Nastrčí mi před obličej papír s čísly. Ustupuji o krok vzad, abych mohl zaostřit. Ona hned o krok ke mně, pravice napřažená, papír mám opět před nosem. A já zas krok vzad - skoro tančíme tango. Navíc s papírem třese, takže opravdu nemám šanci. „Deštník z pokoje 212 jsem našla na pokoji 303! Deštník s číslem 303 byl na pokoji 108! A deštník 108 vůbec nemůžu najít!!! A v pokoji 501 deštník úplně CHYBÍ!" To už vzlyká a hystericky škube rameny. Tajně doufám, že se mi zhroutí do náruče (a náš tanec tak dojde vyvrcholení). Že si ji odnesu na svůj pokoj a budu jí opatrně oživovat a utěšovat… že jsou na světě horší problémy…

No, nezhroutila se, holka něco vydržela a letos se dokonce vdala, takže už bude mít na starosti pouze dva deštníky. Svůj a toho šťastlivce…

Mister Thómas (Lebenhart)