Polední pauza

Miluju polední pauzy. Klatovy se nikdy neokoukaj. A nemyslím tím jen budovy… Obědy ve vege restauracích (Vitalka, Vlaštovka) jsou mi vždy gastro i socio potěšením – choděj tam fajnoví lidi (jako třeba do Rudolfina) a taktéž fajnoví lidi se tam o nás staraj. Taky mám různý záskoky – úřední i neúřední. Onehdá (to není arabsky) udeřila popa (polední pauza) jak když na chirurgii říznou do tlusťocha.

Hned na ulici se mě zmocnil nárazový ledový vichr a popo – háněl mne v intenzivních poryvech k náměstí. Skoro jsem tedy (hnán větrem) běžel. Pobíhal, zní lépe. Popobíhal, zní ještě lépe… Jak tak letím úhlopříčně centrálním pláckem, zabušily mi do kšiltovky drobné kroupy a do toho se rozezněly polední zvony. A kavky ve skřehotajícím oblaku dramaticky přelétly z kostelní věže na funkcionalistickou střechu Komerčky. V opačné úhlopříčce nežli já.

To už se pohybuju v jistém závětří „Jarošovky“ a u divadla z nutkavého popudu hodim pohled na plakát s usměvavou Gabrielou Filippi a usměvavým Máriem Kubecem… inzerující hru Anastázie… Vždy, když míjím toto místo, kouknu na ně, jak jim to sluší. Mám je rád… Zaslechnu řízné rify Jumpin´Jack Flash někde u mýho zadku – a věřte nebo ne, na displeji vidím, že mě volá Mário. „Ciao, Mário, chlapče, zlatý, právě na tebe koukám na plakátě… slyšíš ty zvony klatovský?“ „Slyším, slyším“, slyším jeho kultivovaný hlas… Vtom mne potkala kámoška a já s mobilem na uchu dělám gesta – počkej chvíli, „mluvim s tímhle chlápkem“, a ukazuju na plakát…

Cestou z oběda křižuju piazza centrale po druhé straně, tam, co je i trafika. Jak jsem jí přeběhl, zastavím a chvíli stojím. Pak udělám pár kroků pospátku jak ve filmu a zabočím do prosklené chodbičky, kde zírám na jiný velký plakát. Periferně a v rychlosti jsem zahlédl kalendář ŠKODA Team 2019. Tam v červeném kabrioletu sedí několik modelek a kvůli té jedné, blond jsem se tu zasekl, abych si jí prohlédl. Nepřehlédnutelná anatomie horní poloviny těla. Asi by se tu zasek i veliký Rodén (možná i Roden). A právě v těch pár vteřinách se otevřely dvéře trafiky a vyšla klatovská dáma, co mě pamatuje ještě v bílém plášti a je přesvědčena, že jsem slušný člověk. „Dobré popoledne přeji“, ukláním se, a kdybych měl klobouček, tak si ho snad nadzdvihnu… „Jdete sem?“, ptá se přirozeně a já přirozeně přikyvuji. Podrží mi skleněnou dvéř a tak vcházím do obchůdku s časopisy a cigaretami. „Máte Pelmelky bez filtru?“, ptám se paní za pultem. „Ježiš, ty sme nikdy neměli…“, krčí rameny. No, právě, pomyslím si, provádím otočku a vycházím ven. A hle mezi letícími mraky slunce zář a nebe i budovy obsadili holubi.

V pražírně hosta tou dobou nebylo a junio v přiléhavém triku s dlouhými rukávy barvy tepenné krve zrovna stála na alu štafličkách a rozmísťovala černé pytlíky s kávou do horních regálů. „Bounas diáz“, zdravím a smekám žlutou bejsbolovku. Zaparkuju na stojáka u stolečku u výlohy a tak mám metr od hlavy její džínový zadeček. „Hned to bude“, ohlédne se s úsměvem. „To je dobrý. V klidu, pohoda, tranquille“, usmívám se i já (jak ten Mário). Je to DOST dobrý, říkám si pro sebe. Miluju prostě ty polední pauzy. Ta klatovská gastronomie, ta urbanistika…

„Columbii?“ „Ne-e“, odvětím. „Papua. Po dobrém papu Papua.“ A tak uskrávám voňavou kávičku až támdle z Nový Guinei a povídáme si o lidech… jak se nám svěřují se svými starostmi. V ordinaci i kavárně…

Tomáš Lebenhart