Podivný den

Začalo to už časně zrána… nějak jsme se nedokázali s paní doktorkou z vedlejší psychiatrické ordinace a její sestřičkou dohodnout, kdo spustil alarm hlásící bezpečnostní agentuře narušení objektu společné čekárny. Mezi námi - ale nikde to raději zbytečně nevyprávějte, skoro vždycky to dělají ony. Ale dnes si opravdu jistý nejsem. Stačí se mezi dveřmi s někým zakecat a nepípnout si… Ony se ale dokážou zakecat mezi sebou.

To ovšem byl jen takový náš legrační čekárenský folklórek, taky se dokážeme dohadovat, kdo má zavřít v čekárně okénka, kdo šel poslední, kdo nezhasnul, či čí pacient pochcal prkénko nebo ukradl toaleťák. (Či čí se mi zamlouvá, ještě se to v textu objeví asi.) No, není to vyloženě roztomilé, v našem důchodcovském věku… Neprobíráme těžký úděl lidstva a šílenství světa. Řešíme, kdo pípnul či nepípnul… Ale stejně za všechno můžou ty dvě a jejich návštěvníci! A ještě vám řeknu, že moje vonné indické tyčinky je čas od času lehce znervózní a pak stěžují si dole paní lékárnici, že tam duchaříme a já si zase občas stěžuju, že tam nejsou a pak mi jejich návštěvníci klepou na dveře. Tak si představte tu ranní debatu, kdože se vlastně vloupal do své vkusně zařízené ordinace…

Případy dne, tedy ty moje, byly obzvláště náročné. Jakoby snad měla sousedka zavřeno, leč neměla. Vyslechl jsem až neuvěřitelná životní dramata a často nevěřil svým otužilým uším. Do křesílka např. usedl starší muž v doprovodu své ženy. Když se ho ptám na datum narození, vesele sdělil, že jej nezná. Byl v kojeneckém věku nalezen jak Mojžíš… v Maďarsku. Putoval střední Evropou jako nalezenec. Vycítil jsem, že je Blíženec a on mi to potvrdil. Taky měl ten pocit, ale ani TO nevěděl. Jak na něj tak vyjeveně koukám, pocítil jsem, že jej znám, a to přes věky životů. A že se známe z Tibetu. To se mi ještě nikdy nestalo. Jen jsem o tom slyšel a četl – že se to občas jasnozřivým lidem stává. No a bylo to tady v tento magický den. Někdy prostě něco víte a víte, že to víte… V polední pauze vyjdu před barák a koukám, že mám auto na jiném místě, nežli jsem ho zaparkoval. Za rohem jsem zjistil, že moje (úplně stejné šedé Suzuki S4X) stojí na svém místě… I ty SPZetky měly stejný autoservis: KROA – což jest francouzské, patrně aristokratické příjmení majitele perfektního autoservisu a manžela Ilonky, mé asistentky.

Při poledním kolečku v City jsem si tu či onde opět (abych nevychladl) vyslechl velmi podivné, překvapivé příběhy lidí, které dobře znám. Odpoledne zase zvláštní lidské osudy v podkroví kde pracuji. Bláznivost a podivnost dne může dokreslovat třeba tato konkrétní příhoda: V pauze slyšeti divný šramot z naší čekárničky. Neuroticky popoběhnu ke dveřím (ještě než stačila Ilonka povstat ze své rezidence) a otevírám. Co se to zase, proboha, děje… Rád bych se viděl, jak jsem se tvářil, když jsem spatřil výjev za dveřmi. Hledím do jantarových upřených očí velikého bílého kocoura s rezatými fleky. Mohl mít deset kilo. Visel v náručí tříletého velmi podivného chlapečka, který stačil projít dosti dramatickým obdobím, kdy po něm sahala smrt. Objímal zvíře pod předními prackami. Hlavy u sebe. Byli skoro stejně velcí a oba na mě udiveně hleděli a já ještě udiveněji na ně. Z velké chodby přicházela chlapcova matka s omluvnými gesty… Někde před barákem se k malému pacientovi kocour připojil a vyšel s ním po schodech k mé ordinaci. Pak po celou dobu čekal v čekárně (snad si toho vedle nevšimli), a když odcházeli, opět se k dítěti připojil, což jsem ještě pozoroval z okna. Toho kocoura znám, potuluje se po Vídeňské a je vcelku plachý.

Na konci pracovní doby jsme s Ilonkou po čase vyčistili energie. Bylo to vskutku třeba, to jsme oba cítili. Zatímco ona vznešeně chodila místností s tibetskou miskou v ruce a v pravidelných intervalech vycinkávala prostor, já lezl po kolenou kolem stěn a vykuřoval jsem podlahu svazkem bílé šalvěje. „Ili, TEĎ by nás měly vidět cvokařky. Teď…“, říkám Ilonce. My jim pracovně říkáme cvokařky, stejně jako například panu zubnímu kolegovi s jeho sestřičkou, jež ordinují kousek od nás, říkáme zubaři a dole jim i se sestřičkou říkáme urologové. Prostě slang. Podívali jsme se na sebe a zachechtali se jak hysterky na pohřbu státníka.

To jsem se ale dneska zase zakecal. A dovedu si představit, že dámy od vedle nám s Ilonou Kroa pracovně říkaj duchaři. Vážim si toho… píp

Tomáš Lebenhar