Podařený trojlístek

30. srpna byl jsem pozván o Plzně, kde se na okraji města, na plovárně u řeky Úhlavy s jezem, na trávě mezi topoly, sešli tři pozoruhodní muži…
Jeden ze Sušice, druhý z Londýna, třetí z Arizony. Co je spojuje? Vesmír… a léčivá hudba. Síla záměru a cit pro zvuky a přírodu. O panu Ondřeji Smeykalovi jsem již psal… Ocitl se kdysi v Austrálii, kde ho oslovili domorodí lidé hrající na svůj tradiční dechový nástroj – deedjeridoo… Dosáhl mistrovství a je neobyčejným zážitkem si jeho hru poslechnout – celým tělem i duší. Na jeho „koncertech“ nebývá nabito. Většinou pár desítek posluchačů. Není to filharmonik ani Kabát. Když jsem s ním na toto téma hovořil, řekl, že čím méně, tím lépe… pozoruhodné, že. Plánuje se svými spoluhráči let balónem se svými nástroji, o kterých ještě bude řeč, a vyhrávat… „Pro koho?“, užasl jsem nad tím nápadem. „Hrajeme především Zemi. Rozezníváme prostor, stromy, skály, krajinu. Pokud do toho prostoru vstoupí člověk, máme radost. pokud ne, máme taky radost..“

Druhý muž, jménem Bear Love, mladý Anglán s bílými vlasy a nekonečně hlubokýma očima, medvědím obětím a srdcem dítěte… hledá po světě gongy. Hraje (to slovo není správné… spíše rozeznívá – a to různými paličkami i svými pažemi, prsty a někdy se zdá, že se doslova s kovem mazlí) na největší symfonický gong na světě. Váží 300 kilo a z dodávky jej musí transportovat čtyři silní muži. Jeho zvuk je nesdělitelný. TO je „haevy metal“. Jde o obdobný princip, jakým se rozeznívají tibetské mísy. Jednou mu přišlo na mysl, že na něj čeká takový gong – a to v Německu. Vydal se tam pro něj. Víme, že Německo je velká zem…dorazil do domu, na jehož půdě, zaprášen a zapomenut, tento poklad ležel a čekal na Beara. Ten na fleku prodal auto a gong si nechal přivézt do Londýna. Ano, takové příběhy se dějí, nemají logického vysvětlení, zato však mají srdce a navigátorem jest čirá láska – Love. Bear jest v jeho rodné řeči medvěd…

Třetím do trojlístku je Navaho indián z Arizony. Nyní žje v Chicagu. Vyrábí kouzelné flétny (za které zájemci dávají až tisíce dolarů) a do nich fouká. Má černý silný cop až pod zadek a absolutní mír v sobě. Trochu mne udivilo množství žijících příslušníků jeho kmene – přes milion. Jeho otec mluví trochu anglicky, matka ani slovo. Navahové mluví svou melodickou řečí. Během druhé světové války využívala americká armáda jejich telepatických schopností k předávání zpráv (viz film Navaho Cod). Jeho jméno je Andrew Begay. Andrew je anglicky Ondřej… Je v Čechách již po třetí… je zde rád. Řekl, že Američané jsou šílenci („crazy people“) Dlouze a smutně se na mne zadíval. „Trump will win“ poznamenal – Trump vyhraje… „Mohu ti přinést něco k pití“, ptám se ho. Lehce se pousmál. „Kofola“, zněla tichá odpověď… Už se tu vyzná.

Po takřka slavnostním západu slunce, muži rozvážně přistoupili k činu. Zvláštní a velmi příjemná okolnost vystoupení mimo jiné spočívala v tom, že muzikanti hráli a pohybovali se se svými nástroji, které často měnili, kolem nás, posluchačů – jež jsme seděli či polehávali ve středu. (Vlastně, bylo to v úterý.) Ondřej rozezníval své australské roury a pomalu nás obcházel, občas usedl a chrčel, hrčel, mroukal, bučel a poprdlával zkrze duté dřevo do trávy. Jednu chvíli nechal rozeznít nesmírně uklidňující proud drcených mušliček točitými útrobami vysoké dřevěné schránky… něco na způsob přesýpacích hodin – 16 minut šumění a jemného sypání.

Láskyplný medvěd bral různé příruční gongy a chodil s nimi mezi námi. Později přistoupil k obrovitému gongu, který byl zavěšen v rámu a probudil jej k životu…

Ondřej – z Ameriky foukal do svých magických fléten a občas cosi prozpěvoval ve svém jazyku. Hráči se citlivě a intuitivně střídali, zvuky vibrovaly prostorem, ladily spolu i nás… Přicházeli pasáže, jež doslova burácely, přicházely chvíle, kdy bylo možnost slyšet dech a šustot, jemné ťukání dřívek a cinkání andělského zvonečku – Mohutný Bear jej měl zavěšený na třímetrové tyčce a cinkal jim pár centimetrů nad našimi hlavami…jedinou nevynechal. Tak něžný zvuk jsem slyšel poprvé. Ne. Podruhé. Jednou zrána po ne zcela plném probuzení…

A tak ležím na zádech na trávě, dívám se do tmavnoucího nebe a vnímám zvuky. Nechávám do svého těla prostupovat hluboké vibrace gongu a deedjeridoo, bzukot a hukot fléten i zvuky ticha… Od řeky vane chlad a šumí jez. Nesměle se rozsvěcují hvězdy mezi černými siluetami topolů… Pak už jen ticho, tlukot srdce a zima… a věčný šum vody. Úhlava u hlavy…

Občas se nevhodně obléknu. Nikdo na mně nedohlíží… a tak jsem v krátkých kalhotách, v tričku a tenoučké bundě trochu trpěl. Po koncertě jsem se loučil s mužem s předlouhým copem již ve tmě, ozářeni plameny. Jedna z přítomných žen mi přes ramena milosrdně přehodila deku a já se do ní zachumlal až po hlavu. Adrew z Arizony stál proti mně a cucal kofolu. Jedna žena procházející ve tmě kolem nás, poznamenala k druhé: „Indián“ – ukázala na mě. Život si rád hraje…

Dlužno poznamenat, že zde byl ještě jeden důležitý muž. Vždyť čtyřlístek jest obdarovaný trojlístek. Neuvedu jeho jméno, není to důležité, ba ani patřičné, jistě by si to sám moc nepřál… Muž, který se rozhodl část svých peněz, vydělaných řízením velké firmy, vrátit, kam patří… Mladý muž s přirozenou pokorou. Díky jemu jsme se v ten večer mohli sejít. Díky!!

Tomáš Lebenhart