Pod třemi stromy

Zdravím. Navrhuji to vzít popořadě… Nepůjde o klasický textík. Spíše o navození nálady či atmosféry. Což doloží i obrázky. Společný hmotný jmenovatel je spočinutí pod stromem, což se proběhlo v čase relativně velmi krátkém…

Srí Lanka, ajurvédský resort Siddhalepa, což je tak trochu i botanicko-zoologická zahrada. Ležím na lehátku pod rozložitým, košatým banyánem. Je pozdní odpoledne a husté větvoví (kam já na ta slova chodím) žije. Pod tímto zeleným světem lehávám již mnoho let a zažívám klid a mír… Buď hledím do koruny a pozoruji pohyby tvorů, kteří v tom větvoví žijí, nebo zavřu oči a poslouchám…

V každou denní dobu lze tak poslouchat i pozorovat různé projevy života. Je zde jistý řád. Jen moderní člověk je vybaven diářem a hodinkami. A tak ví, co kdy má dělat. Zviřátka nic nevědějó a prostě žijó… Slyším lehké šumění velkých listů, poslouchám ptáčky, hlavní obyvatele stromu. Rozlišuji asi sedm různých druhů, jež si povídají v tuto hodinu. Vnímám i to, že na sebe vzájemně reagují. Havrani, holubi, papoušci a další, pro které nemám pojmenování. Náhle mi nad hlavou proletí ptáček, který silně křičí a tak dramaticky narušuje ptačí akordy. Poplach! Asi má službu. Kouknu na nebe a vidím velkého dravce, jak majestátně plachtí v levitačních vzdušných proudech – jakoby ani nevěděl o gravitaci… Sleduji, jak se stejnou velebností poddává neviditelnému vzdušnému proudu a velkým obloukem mizí ze scény - u vědomí toho, že je prozrazen.

V banyánu se tou typickou dobou usalašila i tlupa makaků a tak slyším, jak občas skočí z větve na větev a taky jejich duté hu-hu-hu-hu. Trhají jeho dužinaté listy a držíce je v štíhlých černých ručkách, ukusují je, jako když my papáme např. vařenou kukuřici. Ale banán jedí úplně stejně jako my. Ne že by banány rostly na banyánu, ale tu a tam jim někdo z nás či personálu kuchyně nabídne. Podáte, pěkně z ruky do ruky. Opice se vám na pár vteřin podívá do očí, zamrká a dárek přijme…

Také zaslechnu tropickou veverku (chip man), jak sem tam pískne a občas slyším podivný temný zvuk, kdy fakt nevím a to mě právě baví. Že by to byl kaloň nebo jiný noční pták, probuzen nějakým nešetrným pohybem v jeho blízkosti a tak zmámen světlem a vedrem, si protestuje a stěžuje na rušení denního klidu. Strom žije, tento konkrétní prý asi 450 let…

Spočinutí druhé. Bác a jsme na Staromáku pod velkou lípou. Kousíček za radnicí. Rád se během léta párkrát vnořím do role turisty ve strakaté košili a kochám se Starým Městem Pražským s množstvím reminiscencí… támdle v tom domě ve druhém patře… támhle, tady, onde, skoro všude nějaký osobní příběh… No a Malá Strana v bleděmodrém. Staší se prodrat skrz Karlův most. Když jsem v sedmdesátých jezdil na kole do práce do nemocnice Pod Petřínem, potkal jsem ráno pět až deset lidí… Tak si tu opět v pozdním odpoledni sedím a popíjím to nejdražší pivko v životě – 80 za malou, ale dobrou Plzeň. Nade mnou bzučí včely, kolem Japonci. Pozoruji šílenství v těch nejkrásnějších městských kulisách. Nejlepší pivo na světě na nejpůsobivějším náměstí světa… Vše má svou cenu.

O pár dnů později Poděbrady. Co to jen bylo za strom? Asi vrba. Znaven dnem i nocí, ulehl jsrm do trávy nedaleko Labe u jezírka s ženou – a vprostřed dne usnul jsem. Když jsem se probudil, hleděl jsem do těch nejkrásnějších očí. Vlídnost, klid i divokost – to vše v zelenavých kočičích duhovkách…

Listí jemně šumělo v červnovém vánku a já se cítil jako dítě. „Co budeme dělat?“, zeptal jsem se. „Nic.“, řekla a usmála se.

Jeden technický dovětek. Energie slunce svítícího skrz zelené listy stromů přinášejí léčivou energii. Je to vědecky ověřeno i u onkologických nemocných. Jak se listy pohybují ve větru a také jak se s námi zemský povrch pohybuje, uv záření dopadá na naše tělo rovnoměrně v souladu s přirozeným během života. Navíc samotný strom má své magické energie, ponejvíce u samotného kmene. Je zapotřebí jediné: Vše umožnit a vzdát se jakékoliv kontroly.

Moc pěkné léto všem! Tomáš Lebenhart