Pocestný

Jsou slova, která už vyšla jaksi z módy… když je někdo vzácně použije, ostatní mají starosti, jestli nepochází odněkud od Mimoně… Nebo od Mimoňe? Ta čeština, ta nám dává. Můj vztah k češtině je takřka milostný… Nemohu se vynadivit a nasytit češtiny pánů spisovatelů Vančury, Čapka, Hrabala… ale i Jiřího Suchého (Paříž? Nepařím. Ale znám pár lidí, kteří trochu Šanghaj…). A taky ten pan Svěrák… Je to pocestný? Není to pocestný? JE to pocestný!!
Tak se někdy většinou v běhu lesem, zamýšlím nad některými slovy, jež už byly odvezeny generacemi do sběrných surovostí… Pocestný… Kdo to je? No, kdo je to vlastně ten pocestný? Jsou lidi různí, že? Třeba pokrývač. Nebo kominík, nebo právník, lékař, nebo třeba traktorista. Ale pocestný? Co je to za týpka? Myslím, že je to člověk, který právě jde po cestě. Ale bacha: On musí i někoho potkat. Pak se stává tím pocestným. Pokud ten pěšák nikoho nepotká, nikdo nic neřeší. Přece si ten človíček sám pro sebe nepovídá: No jo, jsem pocestný, jsem pocestný… On prostě jen jde po cestě… To jsou starosti, co? Pocestný má pro mě ale stejně slušný kouzlo. Je to muž okamžiku. Sleze-li traktorista z traktoru, je pořád traktoristou. Nebo? I když ten pán spí, nebo chlastá v hospodě, pořád je traktoristou. Veterinář, který právě zpívá ve sboru, kam ku své radosti dochází, je pořád vetem… Ale sejde-li pocestný ze své cesty? V tom je to kouzlo. Pocestný (no, dobře ženský, i pocestná…) je spjat (spjata – OK?) s místem a okamžikem. Tady a teď. A ještě to někomu zrcadlí… To mi šlo hlavou při dnešní odpolední procházce lesem. Výjimečně jsem neběžel, protože mě trochu berou záda. No, k něčemu dobrý. Aspoň jsem se zamyslel nad slovem pocestný. Poběžný je blbost, že?

Dnes před polednem mi jedna žena v ordinaci řekla: „Vy máte ale dobrou češtinu. To už se skoro na živo neslyší.“ Byla to moje poslední klientka dne i týdne. (Doufám J). Asi tři čtvrtě hodiny jsem jí vysvětloval princip autopatie a kterak jí dopomůže k uzdravení. Měl jsem z jejích slov upřímnou radost. To je jako, když vám někdo poví, že máte roztomilý děti, nebo že vám to sekne. Ba i víc… Víte, ona to byla profesorka češtiny. I v tom mým ofisu byla profesorkou češtiny. Ofis – to je ale nádherná čeština. Já jí na konec předal papír, kde jsem načmáral ty instrukce k léčbě a optal se pro jistotu: „Přečtete to po mně? Je vám to srozumitelný?“ „Učím na střední škole češtinu“, povídá s úsměvem. „Takže bez problému.“ Mimoděk jsem zatěkal zrakem na stolek mezi námi, jestli se na něm náhodou neválí nějaká červená tužka – aby mi to nezačala hned opravovat… Neležela, nezačala.

Nejsme všichni tak trochu pocestní? Potkávajíce pocestné, sami jimi v tu chvíli jsme…

Tomáš Lebenhart