Pérkélt

V letošní výhni, jež se ani Víheňské – pardon, Vídeňské ulici nevyhýbá, jest mi velice vlídno v jinak chladném gotickém domě č. 1, nejstarším domě v Klatovech. Navíc to papu tam…

Dnes chef Kadera navařil maďarský perkelt, kde místo masíčka podusil bílé i červené fazole. Už ve frontičce před výdejem mě zmerčil a hleděl, jak si perkelt poroučím. „Jo napot kyvanok“, pozdravil jsem zdvořile. Ptám se ho přes hlavy několika místních na Vitalce závislých: „Perkélt se to vyslovuje, že jo?“ A schválně jsem protáhl na české poměry nezvykle to druhé e. Něco maďarštiny jsem kdysi dávno při studiích a na vojně pochytil. Kuchař v tradičně rudém triku a šortkách vykulil skleněně modré oči a vytáhl načervenalé obočí do nebeských výšin. „Pérkélt! Péérkéélt, doktore!“ A já zas: „Jasně. Péérkéélt!“ A on: „Ne! Péérkéélt“! A já: Jo! (maďarsky dobrý). Pééérkééélt.“ Zoufale vytřeštil opálený obličej. „Ne! Pééérkééélt!“ A klesal přehnaně do nezvykle nízkých tónin při obou é. Já se ho snažil co nejvěrněji napodobit s ústy do kroužku a tak jsme na sebe chvíli houkali jak nahluchlí klienti psychiatrické léčebny – což nutně vyvolalo efekt tenisových diváků. Všechny hlavy strávníků na mě, pak všechny hlavy na něj. A zas na mě. A zas na Kaderu… A my: Póóérkóóélt, póóérkóóélt a začali jsme hysteroidně přehánět ten hluboký tón. Hysteroidně je „jako by“ hystericky…

Prostě jsem si tu maďarskou výslovnost, kde snad je přízvuk na úplně všech slabikách a jde jen o to, že někde je hodně důrazný (většinou) a jinde (menšinou) méně. Do ročníku na gymnázium docházel jeden maďarský student, jehož rodiče se usadili v Praze. Doma mluvili maďarsky. Na chmelové brigádě jsme byli společně všechny třídy ročníku a tak jsem jej mohl zažít. Byla to osobnost. Již ve svých šestnácti si pěstoval tenký černý knírek, byl vysoký, hubený, nakrátko střižený vlas a chodil pomalu, se vztyčenou hlavou a rovnými zády. Byl hrdý na své maďarství. Učil se výborně, byl vážný a budil dojem důstojnosti a serióznosti – na rozdíl od hipíkovského stáda většiny z nás. Byl jakoby předčasně dospělý a připomínal typově vynikajícího slovenského herce Martina Hubu. A také trochu maďarského (pardon, vlastně slovenského) politika Bélu Bugára.

A my furt na něj: „Řekni něco maďarsky…“ A on: „Proč?“ A my (blbci): „Ať je prdel.“ Neměl to tam jednoduché. Navíc Arpád se jmenoval. To samo o sobě už bylo jisté pozdvižení… Ve své třídě si patrně dávno zjednal respekt, ale my z jiných tříd ho zkrátka „objevili“ a jak jsme se při tom česání chmelových šištic nudili, často jsme naléhali a pak se jako jelita řehtali nad jeho slovy… Museli jsme to z něj páčit, přemlouvat ho i prosit. A on nás pak dle svého uvážení oblažoval. Recitoval třeba maďarské básně, což bylo neodolatelné, jak se ty komické věty ještě rýmovaly. Ptali jsme se ho, jak se řekne to či ono a žasli jsme nad těmi výrazy. „Řekni nějaký nadávky, nějaký sprosťárny maďarský“, žadonili jsme. O tu on se zatvrdil. „Pošli nás do hajzlu, Arpe. Prosím, prosím…“ „Jste volové“, říkával vážně. „Tak nám to řekni maďarsky!“ Když už přetekl pohár jeho trpělivosti, spustil příval temných roztodivných zvuků navíc emočně podbarvených. A to bylo právě to nejvýživnější…

Maďarský jazyk je z nějakého důvodu pro nás, Čechy svým způsoben zábavný, to je všeobecně známo. Viz námi stvořené výrazy, Seremed (včela), Nesermed (vosa), Neméte (romská uklízečka), atd. Pan Kadera si ke mně přisedl a tak jsme volně pokračovali na téma Maďarsko. A velmi jsme se shodli na svých vřelých sympatiích k této zemi a jejímu historicky nepoddajného, hrdého lidu, navíc s výtečnou kuchyní. Už od nepaměti se bouří proti většinám a hájí si opravdovou svobodu. Pan

kuchař tuto zem a její historii velice dobře zná. A tak jsem si zaujat, vyslechl něco dějepisu i zeměpisu kolem Dunaje… „Doktore, Mosonmagyarovár, to je nádhera. To je město… A hned mě učil správnou výslovnost: „Móóšónmádiárováár. Anebo takový Sekeszfehervár (Séékééšféhérváár).“ A ty hrady velkolepý ve stepy… Také jsme probírali Turky a výraz puszta (pusta) – pustina coby následek drancování divých Saracénů. „Ale ta krmě, doktore…“ a mával rukama na znamení beznaděje v dostižitelnosti. „Ty hospody… nejlepší jsou csárdy (čárdy).“ Takže jídlo bylo vskutku výživné. Viszónlátászra. Nashledanou.

Tómasz Lebenhart