Pátek 13.

Let, běh, spěch, stres… toť heslo dnešního hektického dne. Teď už je večer a je klid. Tak to ze sebe sypu, abych přetvořil chaotickou energii v sílu harmonickou a přátelskou… tak, jak je to mým zvykem.
Od rána mně navštěvují klienti, jejichž ústřední téma a zdroj obtíží je stres. Předepisuji převážně Argentum nitricum… Sanitky pod okny houkají téměř nepřetržitě. Trpělivě lidem vysvětluji, jak být v přítomnosti, v kontaktu s hlubokým klidem v sobě. Dokládám, že zdroj vysokého krevního tlaku i cholesterolu je právě stres. Že se i při neustálém braní chemických léků, klidně mohou dočkat mrtvice či infarktu – pokud nebudou řešit svůj stres. Buďte v klidu, nic vám neuteče…

Dost jsem přetáhl ordinační čas, klientela byla vskutku náročná… a hladový jak dva psi jsem vyběhl do ulice. V kapse papír popsaný úkoly. Kniha, Šiwa, Spořka, pas, farmářský obchod, pak rychle domů a ve tři zpět v ordinaci, přijede internetová televize na rozhovor. V pátek odpoledne již neordinuji – vím proč…

Tak napřed rychle hospoda. „Je mi radostí přicházeti… Zbylo vám ještě něco?“, žertuji ve dveřích. Kdyby ale řekli, že ne, tak se snad zhroutím. Přiznám se, že jsem nejedl meditativně ani zdravě. Přesto jsem si na gulášku pochutnal. „Platím“, mávám netrpělivě na paní. Když přiběhla, zjišťuji, že jsem si nechal peněženku v ordinaci. „Tak po neděli, pane doktore, v klidu…“

Vybíhám do ordinace a za minutku už zase pode mnou bzučí hliníkové schodiště a já skáču do auta. Zastavuji na klatovském náměstí před Spořitelnou. Když vystupuji, zazní z mobilu melodie, která přísluší skupině „Práce“. Dnes už asi podesáté. Vyndávám ho z kapsy, a jak jsem měl plné ruce (obálka s penězi, peněženka, klíčky…), padá mi, mrška oblá, na vlhkou dlažbu a mizí jak vyplašený slepýš pod vedle zaparkovaným autem. Zůstal, hajzl, prakticky ve středu mezi koly. Melodie na plné pecky vyhrávala rock´n´roll Chucka Berryho a lidé zpomalovali v chůzi a otáčeli hlavy. Mohli vidět člověka ve světlém oblečení, plazícího se po břiše pod autem. Když jsem tu šedivou vyřvávající krabičku nahmatal, ztichla. Na druhé straně to vzdali a já jsem se s černými fleky na kolenou a jinak slušivé bílé bundě hrabal na nohy a potácel se do skleněných rozšupovaček banky. „V klidu, chlapče, to je ale prdel, co. To bys nevymyslel“, říkám si kamarádsky… Mladé děvče za přepážkou se mezi frkotem počítaných bankovek optala, jak zvládám pátek, třináctého. „Víte, co jsem dělal před pěti minutami? Válel před Spořkou na chodníku. Koukněte“, a ukazuju jí přes neprůstřelné sklo ty fleky na rukávech. Kdyby se dívala do hlavně pistole, nemohla by vypadat vyjeveněji. Tak jsem jí to mile rád vypověděl a ona opáčila, že skoro nikdy nezklamu…

Letím do orientálního obchůdku Šiwa. Prodávají tam arabské i naše domácí kořeníčka, různé dobroutky, pletené věcičky, knížky a taky silné parfémy z Egypta. Vypadají skoro jako brzdová kapalina, ale odklopíte skleněné broušené víčko a upadnete do lehkých mrákot, jak to voní. Paní Šárka Radwan mi ochotně uroní malou kapičku na zápěstí… Vybírám si Moschus. A pak pro některé kámošky Isis a Nefertiti… (budou Vánoce). Mám už několik dní rozepsaný článek o homeopatiku Ignatia. Při studiu jsem zjistil, že má prakticky stejné hlavní symptomy jako právě Moschus. Tak si lámu hlavu, jak ty lidi vlastně odlišit. Studium homeopatie NIKDY nekončí. Moschus je originálně

pižmový sekret s pohlavních žláz takového srnečka jménem Kabar pižmový. Viz foto. Přečtete si o tom snad do dvou dnů v rubrice Homeopatie…

Zítra mám šamanský seminář a v neděli návštěvu z Moravy. Pak ještě poslední pracovní týden a pak vypnu. Myslel jsem si, že už jsem dávno za vodou, ale teď běhaj takové energie, že mám co dělat. ÓÓÓMMM! Dopoledne jsem půl hodiny váhal, jestli mám dát klientovi Aurum metallicum nebo Arsenicum album. Půl hodiny jsem byl na vážkách, pořád nerozhodně…to fakt klidu nepřidá… Pán byl prostě fifty-fifty. No, nic, tím se netrapte, to je moje starost… Zatímco mi Šárka odkapává ty barevný kapičky do flakónků, svěřuji se, že bych si někdy rád popovídal u kafe s jejím manželem, Egypťanem Radwanem. O těch věcech kolem Halal, on to bude na Klatovsku zavádět, moc se o tom u nás neví, ale tuším, že je to silné spirituálně kulinářské téma. A on se najednou objevil, vešel dovnitř z náměstí. To, to byste, se ženské, tedy na ulici ohlídly, to si buďte jisté. To byste tu hlavu otočily a pár vteřin byste asi nevěděly, jestli se vám to náhodou jen nezdálo… No a on mi hned ukazuje mobil, kde má fotky z Hurghady z dopoledne… všechno pod sněhem, nikdy to tam neviděli. Poslali mu ty divný obrázky příbuzní. A večer se z TV dozvídám, že i Betlémě, konečně pochopili, o čem jsou Vánoce… Fakt den!

Vycházím z obchůdku a voním jak autobus bohatých turistek z Moskvy. A tak zaprasenej a neskutečně sladce vonící beru po dvou kamenné schody k oddělení pasů. (ÓM, říkám si). „Á, vy jste doktor Lebenhart, že?“ vítá mě úřednice, jako bych byl celostátně hledaná osoba. „No, jo, no…“. „Co se děje?“, chce vědět. Ani jsem se nevšiml, že jsem vlít do kanclu, kde u okénka seděl klient. Starší muž s dlouhým šedým vlasem (jak Kleki Petra) a barevným šátkem kolem hlavy. Vypadal jako vysloužilej hipík, kterej má na beton někde v kapse jointa. Mile se na mě usmál a popřál mi hezký den. „Prošel mi pas,“ povídám a připadám si jako idiot… V pátek odpoledne obvykle doháním resty, na které přes týden nemám ani pomyšlení. Paní mi v klidu, jako psychicky narušenému potenciálně nebezpečnému člověku, vysvětlila, co je třeba, že to není vůbec složité… Vyfotěj si mě tam hned (ne, dnes, raději, ne), přinesu si občanku, starý pas, vyšpulím šest stovek a brzy bude pas nový. „Díky, tak já zaběhnu po Novém Roce…“. Tradá zase dolů. Kamenné široké schodiště nevibruje, je v klidu – už pár století. ÓM…

Běžím do farmářského obchodu pro chleba a objednávám jehněčí na svátky. Halal to nebude, košer taky ne, ale i tak vím, že si pochutnáme…

Myslíte si, že to kolečko po náměstí končí? Hovnajs. Rázuju šikmo přes plac do knihkupectví. Čeká tam na mě objednaná kniha AMI, chlapec z hvězd. Byla mi doporučena jednou opravdu moc moudrou paní, co si pamatuje tisíce let… „Tak si jdu pro toho Amiho“, hlaholím, sotva dvéře otvírám. Dívenka u pokladny mi podává knížku, a říká: „Pane doktore, koukněte na to. Je to kniha PRO DĚTI.“ „To nevadí, to je OK.“ Poprvé dnes pociťuji opravdový vnitřní klid. Vím, že mám v rukou knihu pro hodně vědomé děti. Tuším, že něco jako Malý princ…

Už aby byl klid - a já si tu knížku položím do klína a s miskou pečiva v dosahu paže, se začtu a zasním…

Jedu nach Újezdec, musím se umýt, převléknout, ve tři zpět v ordinaci. Budu vám v klidu vysvětlovat, jak si uchovat zdraví… V tuto chvíli je to už minulost a tak se s vámi dělím o pár hodin mého dnešního dne a sám na sebe se shovívavě usmívám. Dobrou noc, přátelé, sladké sny…

Pátek, 13. 12. 2013, 22:22 hodin.

Tomáš Lebenhart – stále ve vývoji…