Pan Loos

Je již v zaslouženém důchodě, jak i já a přivydělává si jako já a do práce chodí rád a baví ho to jako i mně… Patří k výrazným klatovským postavám. Je Šumavák, 17 let byl mým „pacientem“ na Železné Rudě, a pokud mě paměť neklame, přišel si do ordinace občas pro nějaké lejstro, zdravý jako řípa. Humorista, krásnou ženu má, s kterou chodí uvolněným krokem jako turista po Klatovech, kde nyní již pár let bydlí. Děti už veliké, tak si spokojeně užívají života, jako i já.

Pan Loos postává na rynku upravený, nažehlený, bleděmodrá košula na hrudi (ale i jinde) slušně vypjatá, co by strážce banky. Spíše těch úřednic, které se naň mile uculují a jsou rády, že ho tam mají… „Mě to tady vyloženě baví, doktore. Jsem na svým místě. Mám rád lidi. Oni se mě ptají, kam mají jít, já s nima chodím, vedu je skoro za ručičku, výtahem s nimi jezdím. Pomáhám jim s parkováním, bavim se s nima, aby se tu cejtili dobře…já bych se doma ukousal.“ Odvětil jsem, že já jakbysmet a že vlastně děláme podobnou práci.

Pan Loos se mi svěřil s jednou pracovní starostí – kdo je nemá. Zvykl si tam postávat a žebrat starší cikán, také známá klatovská postavička. Před ČSOB ho to asi taky baví. Cucá tam pivo, plive na zem, a oslovuje lidi, že nemá co jíst. Ty prázdný flašky tam nechává, i zbytky jídla, háže na zem kelímky a umaštěné papíry. Pan Loos to uklízí… Když toho vypije víc, tak lidem nadává, že mu nic nechtějí dát. Vše dva metry před vchodem. „Já mu domlouvám, říkám mu, di někam jinam, Klatovy sou velký, já tě tu prostě nechci. On mi vyhrožuje, že na mě pošle nějakou bandu cikánskou, že mě zmydlej, kosti zlámou. Už jsem volal i měšťáky. Oni přišli, pokejvali hlavama, rameny pokrčili a řekli, že s tim nemůžou nic dělat. Že si musejí dávat pozor na potlačování práv menšin a projevy represe s rasovým podtextem.“ Tak to pan Loos nemá jednoduchý. Lidi mu prý říkají, proč ho tam trpí… a pan Loos trpí… Ani paní ředitelka ČSOB s tím nic neudělá. A pan Loos by mu jí nejraději natáh, ale to nemůže, jelikož by byl nepřiměřeně agresivní a navíc rasista.

Tak každý máme něco… já taky nemůžu kopnout do prdele třeba tchýni, lékařku, která vnoučka naočkuje proti vůli jeho maminky, která mi tam pláče, protože synek od té doby trpí epileptickými záchvaty a je stále nemocný… a to je vám skoro každej den něco… ale ty pozitivní věci zdaleka převažujou a to je moc dobře. Tak chodíme do práce rádi a když se vidíme, tak se na sebe smějeme…

Tomáš Lebenhart