Odpuštění

Milí a úžasní…

Mnoho z nás si pokládá zásadní otázku: Co dělat v tomto urychleném a již velmi krátkém čase před začátkem naší kosmické šance. Co mám ještě udělat? Nabízím vám všem, ať jste čímkoliv a jste na jakémkoliv stupni rozumu a ducha, jednoduché a podle mých poznatků, jediné prospěšné řešení. Odpouštějte, odpouštějte, odpouštějte…

Odpuštění je vskutku spolehlivá a rychlá cesta k Uzdravení a přirozené duchovnosti a jednotě s bytím. Není však tak jednoduché, jak si asi mnozí představují. Vycházím z vlastních zkušeností. Zprvu, na prahu hledání pravdy, jsem vycházel z křesťanského pojetí této bohulibé myšlenkové činnosti. Odpouštím všem svým viníkům. Mohu jim to sdělit i osobně. Po čase jsem zjistil, že to jaksi nestačí. Zůstával jsem na místě. Žádný pohyb vpřed. Navíc některé bližní mé odpuštění vyloženě obtěžovalo. Sám jsem zažil velmi nepříjemné okamžiky, když do mé ordinace v Železné Rudě přišla mladá dívka (taková ta ekologicky smýšlející a žijící paní v sukni až na zem, baťůžkem na zádech, v ruce lahev s pramenitou vodou, která každého na potkání objímá a vžycky, když se jí něco nepovede, vznešeně pronese: „Asi to tak má být…" ..už chybělo jen luční kvítko v rozpuštěných vlasech…) a před sestřičkou mi oznámila, že mi odpouští. Zíral jsem na ní a nechápal, o co jde. Ochotně vysvětlila. Před lety jsem jí zabil tatínka. Lehce v šoku jsem se dotázal na podrobnosti. Měl rakovinu žaludku a já to včas neodhalil… Pak mě objala a měla to vyřízené. I já byl vyřízený… Mám takový dojem, že taková odpuštění nevychází ze srdce. Víc o tom nejsem schopen filozofovat.

Pak se mi dostala do rukou kniha Radikální odpuštění (autora si nepamatuji), kde jsem pochopil, že pokud má být odpuštění opravdové, je třeba si uvědomit, že vlastně není co odpouštět. Něco na tom je. Někdo mi ublíží - sám jsem si to svým myšlením objednal… Pak se mi velice zalíbilo pojetí herce Duška ve hře Miguela Ruize Čtyři dohody. Nemůžeme odpouštět někomu. Můžeme odpouštět NĚCO. Jako když jdeme (s odpuštěním) na malou… V této souvislosti se mi vybavuje oblíbený výrok jednoho plukovníka, který nám, medikům v hlubokém socializmu vykládal bojovou strategii a další voloviny, bez kterých se lékař snadno obejde. S téměř otcovským nádechem nám silně se nudícím posluchačům říkával: „Soudruzi. Mlčte mi." Jednou jsem to již nevydržel a po jeho prosbě jsem vstal, otočil se na své kolegy a zvolal jsem: „Kluci, mlčte mu." Zatím co kluci řvali smíchy, plukovník, silně vyvedený z míry, zvolal památná slova, která nikdy žádný z důstojnického sboru vojenské katedry nepřekonal. „Soudruzi! Vy mě už dlouho serete nebudete!!"

Další velký posun (snad již definitivní) jsem učinil nad knihou estonské probuzené lékařky Luule Viilma - Odpouštím si, Zůstat anebo jít. Všem hledajícím vřele doporučuji tuto vzácnou knížku. Není tlustá, ale co věta, to opravdová moudrost. Až teprve nyní jsem konečně pochopil způsob odpuštění, který je opravdovým duchovním pokrokem. Odpouštět znamení zbavovat se negativní energie, která nás drží při zemi, v hrubé hmotě a v nemoci. Odpouštět lze jedině srdcem, nikoliv rozumem. Odpouštění je spontánním projevem Lásky. Nikdy nemůže nikoho poranit, pouze osvobodit. Odpouštět je třeba v prvé řadě SOBĚ. A že je co… Odpouštět je třeba všem svým strachům a stresům za to že ke mně přišly. Současně je třeba prosit za odpuštění, že jsem si je přitáhl a v sobě uvěznil. Odpouštět je třeba svým myšlenkám, které mě učinily nešťastným - a propustit je. Myslím, že

odpouštět není úplně vhodné slovo. Možná by stačilo slůvko POUŠTĚT. Jako když letíte balónem a nezadržitelně klesáte k zemi a vyhazujete pytlíky s pískem… abychom se mohli znovu povznést… Pustit, osvobodit, nechat být… Mluvit se svým tělem je také důležité. Prosit za odpuštění jednotlivé části těla, orgány, buňky za to, že jsem jim svými stresy a strachy ubližoval. Odpustit svému tělu, že mě občas neposlouchalo. Poděkovat mu, za jeho práci - i výchovnou… No a pak se obrátit ven a se stejnou láskou a intimitou odpouštět všem, kteří nás nějak zasáhli… Rozpustit ty tmavé vazby, všude nechat proudit světlo… Buddha ve mně, Buddha v tobě… Pokud zjistíte, že je vše odpuštěno, už nemusíte dělat nic. Můžete se jen radostně smát a stát plni radostného očekávání - jako malé dítě před branami lunaparku…

Zcela odlehčeni, ať můžete stoupat a stoupat…. to všem ze srdce přeji. Tomáš Lebenhart, 2.12.12