Nečekaná návštěva

Jak je to vlastně dlouho, co ode mě odešla černá, inteligentní a magická kráska…? Budou to dva roky. Během mého pobytu na Srí Lance se tenkrát odstěhovala k Jarošíkovi. Dnes v pozdním odpoledni, provádím autopatii ze střevní nosody (né, nebudeme to pitvat a probírat technikálie), jelikož jsem poslední asi týden prodělával dost nepříjemnou infekci zažívací soustavičky. Po aplikaci na třetí oko jsem měl zvláštní pocit… to je běžné, jelikož to celkem prožívám a lehce medituju, hovoře v duchu s vodou, sluncem, větrem i Andělem, jež svolávám k podpoře procesu… Navíc jsem ale měl pocit, že mne někdo sleduje. Z masa a krve. Že nejsem za barákem u plotu sám…

Pokukuju nejistě kolem – a v tom jsem ji spatřil. Černá hlavička s upřeným medovým pohledem na zídce u vrátek. Oba jsme na chvilku ztuhli pohlceni intenzitou okamžiku a faktem, že vidíme jeden druhého. Hned jsem ji nepoznal… černá kočka, no. Ještě s mokrým čelem jdu ke schodům optat se, co si přeje. Ona nervózně popoběhla, nahrbila se, olízla bezúčelně přední pracku a pak jako střela seběhla ke mně. Já padl na všechny čtyři, abychom si byli blíž (umim to s kočkama) a v mžiku ze mě byl kocour. Ještě než doběhla, poznal jsem ji. Právě podle těch nervních pohybů ala rozhozená dáma. Přikrčen na trávě jak pružina s hlavou u země, čelil jsem přímému nárazu čelo na čelo. Orazítkovala mi čerstvou autopatickou informaci a já jen doufám, že se tímto přičiněním nestane ze mě něco kočkovitýho…

Drc a jako blesk zase vyletěla po schodech vzhůru prchajíc ve zmatku pryč ode mne. Pak si sedla na zadek a dívala se po ptácích nebeských. Maně jsem pomyslel, zda mám doma Ignatia amara 200 nebo aspoň 30 (pacientka něco velmi chce, aniž ví co). Pak zase šup dolů ke mně, a když jsem ji chtěl pohladit, opět úprk ke vrátkům. Zašel jsem dovnitř a vyšel s dvěma hrnečky. V jednom jogurt řeckého typu ZORBA a do druhého jsem rozkřáp domácí vajíčko. Položil jsem hrnečky na zámkovou dlažbu a s orientálními úklonami jsem pozpátku zmizel v baráku pro foťák.

Že je to stopro ona, mi potvrdil její jedinečný rituál, při kterém se na jídlo doslova vrhla, ale v posledním okamžiku se nahrbila, hrnečky o vlásek minula, aby s jakoby nechtěnou otočkou k nim rychle vrátila a laskavě začala hodovat. No a pak si sedla vedle mě na lavičku a olizovala si pravou a levou ruku, jež střídavě vystřelovala v před jak semafor, a mezi tím předla. Jednu chvíli jsme se na sebe dlouze podívali. Přivřel jsem oči do úzkých štěrbin jak Babiš na tiskovce a ona učinila totéž. To byl náš rozhovor. Pak jsme tam seděli jak za starých časů a nic neříkali. Prostě přišla… Kočky jsou magická stvoření a přicházejí v pravý čas. Ale zpět na zem: Já ji tenkrát opustil. Přijala to a odešla o dům dál. Přijal jsem to i já. Přijal to i pan Jarošík. Ted ji opustil on a to definitivně (leží bezmocně v LDN) a tak si na mě vzpomněla asi… Tož uvidíme, co bude. Já mám letos už po Srí Lance, tak by nám to mohlo vydržet… neřešim a nelpím na ničem. Přijal jsem kočičí povahu.

Ovšem bacha. Na scénu záhy pružným krokem vstupuje opravdový velký pruhovaný kocour a drze si stoupne metr před nás. Tvrdě mi civí do očí. „Di do prdele“, říkám mu lidskou řečí. Nehne se ani o milimetr. Tak tam všichni sedíme a čumíme. A najednou si ti dva začali nahlas a dlouze povídat. Vydávali silné naříkavé zvuky, kterým jsem nerozuměl. Pak spolu odešli. Příběh je tedy živý a to je dobře.

Tomáš Lebenhart