Na vodopády!

Tohle povídání bude víc pro pány… to vyplyne... jak řeka… horký den bude chladit voda - ve svých různých podobách a symbolikách. Slibuju mazec. Je horká červnová neděle, zrajou jahody…

Plán: Horská Kvilda, tam sednout na kolo (které si vezu v kombíku naplacato (proto si kupuju jen kombíky, dá se tam ledacos uložit naplacato) a vyrazit k pramenům Vltavy. Před Sušicí už mě dost otravuje rozhlasový program. Stále přepínám stanice a stále nemohu dojít uspokojení. Většinou nudnej popík, nebo trapnej pivní rock, naivní moderátoři, co neuměj mluvit, samý ééé, jó.. Zmatení volající – „Ztiš si to rádio nebo běž od něj, chytáš echo.“ „Cóó? Neslyšim.“ „Di vod toho rádia“, řve moderátor. „Nerozumim!“, řve chlápek. Přepínám. Na Impulsu zprávy – hoří v Portugalsku, šedesát mrtvých, hoří v Chorvatsku, v Cordobě 44 stupňů… Přepínám. Jediné, co Amíkům snad závidím, je, že v káře NEMOHOU nechytit kvalitní music. V Sušici, u řeky stojím na semafórech a do přístroje zasouvám CD. Cítím to dnes na staré dobré CREEDECE. Vyjíždím z města zalitého dopoledním sluncem a vodáky pobíhajícími kolem Otavy. Silnice vede spolehlivě proti jejímu línému proudu, občas ji zahlédnu po pravé straně… Creedence dávají pole s bavlnou a já mám tu svou letní svobodnou náladu, pánové jistě vědí, o čem mluvím. Cotton fields kdysi v Lousianě – a já nemohu tušit, že za necelé tři hodiny budu sedět u stolu s živým otrokem…

Míjím Annín (Pět písmen, z toho tři n) a v místech, kde se Otava nenápadně mnění ve Vydru (nebo vlastně naopak, já ale jedu takřka symbolicky proti proudu) se náhle otevře stromoví a mně se naskytne obraz, který předčí mé představy… Život vždy umí překonat naše představy… v temně rezaté vodě stojí široce rozkročena, asi osmnáctiletá dívka, v pevném vzad prohnutém postoji. Opálená, statná se všemi ženskými atributy vypjatými k prasknutí. Ve zdvižených pažích ohnutý a rovněž vypjatý rybářský prut. Asi právě zabralo něco většího. Děvče pohybuje horní polovinou těla, v zápasu s rybou. Javorový sirup s tisíci drobnými odlesky slunce, jediného svědka mého užaslého pohledu, jí plyne pod takřka fotbalovými koleny a stehny. Na sobě má pouze miniaturní červené bikiny. Vodopád černých vlasů (hle, již jsme u vodopádů) padá v záklonu až k velkému, kulatému zadku, takřka nahému. Při rychlosti asi 80 km/hod. jsem měl pár vteřin na vstřebání tohoto výjevu. Hned jsem si vzpomněl na starého kámoše Halašku, fotografa a světoběžníka, žijícího v americkém Woodstocku… „Nikdy nejezdi do Caracasu, Tomki! Nebo se umlátíš vo kandelábry…“ Tak jsem se rychle vrátil k volantu a úzké silnici a fakt nekecám, jsem nahlas pronesl: „Ty vole!“.

V náhlém hnutí mysli, jsem otočil volume doprava na digitální čísélko 18. CREEDENCE CLEAR WATER REVIVAL – tak zní celý název kapely, rozezvučela prostor vozu skladbou Walk on the Water… A pod vlivem té přírodní scenérie, popohnán svou romantickou fantazií se mi zcela nepřiměřeně věku, naprosto nevkusně a skandálně vzepjaly gatě… jak prut té rybářky. Pánové, taky někdy po letech, znejistíte a nezamýšlíte se nad sebou a nad tím, zda nemáte náhodou pedofilní vidění světa? Mohu vás v tom případě uklidnit. Pan Viewegh, toto téma excelentně rozebral v románku Melouch (2016). Bez obalu vysvětluje rozdíl mezi pedofilem a juvenofilem. Pro čtenáře své pro jistotu uvádím, že iuventus je latinsky mládí, mladý, mladá. Přiznávám, že jsem věčný juvenofil – už ve školce se mi nejvíc líbila asi 25letá paní učitelka. A dnes by se mi líbila, světe div se, úplně stejně.

Rozvášněný John Fogerty ječí „Moliii-iii-iii-ííí-na! Where are you going to?“ Je to jižanskej rokec. A já chytám poetickou náladu a sešlapuju pravý pedál víc k podlaze… Pod kapotou divý koně a má milá v Barceloně. (To je suchý fakt) Jo, básničky, lyrika, romantika… Pokud nějaká žena snad dočetla až sem, nechť je ujištěna, že za veškerými rýmy, brnkáními na pod lampou či při Měsíci, za našimi vzdechy a citovými vlnami, za vážnou, nevyspalou tváří, za jemnostmi, zdvořilostmi a nekonečnými dárečky a pozornostmi je jediný společný jmenovatel – testosteron! Blbý? Oh ne, je to vyloženě dobrá zpráva. My se prostě můžem přetrhnout, abychom vás dostali. A tak děláme možný i nemožný. Ale nikde to zbytečně neroztrušujte…

Na Horské Kvildě sedám na kolo a šlapu (opět proti proudu již bezejmenného potoka) šumavským myokardem k vltavským pramenům… Projíždím katastroficky vyhlížejícím, prakticky mrtvým lesem a potkávám další cyklisty a pěšáky s pejsky. Na místě zjišťuji, že prameny jsou téměř vyschlé, jen takové čůrky… Taky jeden za křovím udělám a spouštím se s prsty na brzdách zpět do civilizace. Zastavuji na Kvildě u profláknuté hospody-pekárny-cukrárny a vcházím, cvakaje cyklobotkami do výčepu. Za chvíli vycházím (cvakaje botkami) s talířem zelňačky a čerstvým slaným rohlíkem. Dřepnul jsem k velkému dřevěnému stolu, jedinému neobsazenému. Po pár soustech kyselice a křupavé lepkové pochoutky k mému stolu přichází dvojice asi padesátiletých manželů. Podle mluvy patrně z východu Čech. Ihned jsem pocítil silně nevyrovnanou energetiku příchozích. A už automaticky a úchylně „pracuju“… Paní, na krátko střižené hnědé vlasy, mikroskopicky monitorující malé, šedé oči. Svislé vrásky mezi nosem a horním rtem prozrazují hormonální vyprahlost. Nese si kafíčko a dortík. Krok za ní o hlavu větší chlap, čelo samé, pro změnu vodorovné vrásky jak Belmondo, pomněnkové pokorné oči, lehce nahrben, aby snad nepřeslechl nějaký pokyn… V ruce sklenici piva. On hormonálně vyprahlý rozhodně nebyl (což jsem bleskově zjistil, ze způsobu, jakým si olízl pivní pěnu z prošedivělého kníra). Krátká, ale hluboká, zkrabacená horizontální vráska pod spodním rtem však značila jeho trvale maskovanou zatrpklost. Tato vráska se udělá vždy, když na nás jde pláč, který potlačíme. Pokud k tomu dochází dnes a denně-třeba uprostřed noci, mnoho let, vytvoří se tato pravdivá vráska trvale. Vodopád slz není dobré zadržovat… Měl ve tváři přímo napsáno: Jsem otrok!

„Zeptej se, jestli je tu volno“, zaslechl jsem jeho ženu. Pokud byste nebyli zvyklí provádět psychoanalýzu, TEĎ byste snad již pochopili… Pán udělal rychle jeden delší krok ke mně a zeptal se tichým hlasem, zda je tu volno. Pokynul jsem jim a oni se usadili naproti. A tak jsem se stal svědkem životní etudy, tak známé a tak často zažívané v ordinaci i mimo – ve volné aréně Života.

„Kolik stálo to pivo?“, vyzvídá paní. „Nevim. Platil sem to dohromady“, odpovídá Vráska s omluvným výrazem. „Kolik to stálo?“ „Stodvacet“, zní rychlá, tichá odpověď. Je jasné, že je léta přivyklý konverzaci v sytému vyšetřovatelka - vyšetřovaný. „I s dýškem?“ „Jo“, pípne muž a opatrně usrkne pěnivý mok. Pak se oblízne, jak ž víme. Paní evidentně nevadí v jejím vyšetřování moje přítomnost. Lehce mi to evokuje praktiky manželek římských císařů, jež v palácích chodily před svými otroky nahé. Považovaly je víc za zvířata než lidské bytosti… Jejímu otroku to sice vadit musí, ale je zvyklý nedávat to najevo. Možná snad..někdy k ránu ho to dostane...ale zatne zuby, aby snad manželku neprobudil svými vzlyky.

„Kolik si dal dýško?“ Paní mluvila tiše, ale bylo to samozřejmě slyšet. Její manžel měl stále lehce nakloněnou hlavu, aby mohl okamžitě reagovat. Pohled upřený na svou sklenici. „Asi osum.“ „Jak, asi?!“ „No, asi osum“, opakuje, jelikož nic lepšího nevymyslí. Paní zakroutí hlavou v jasném gestu -to je debil. „Jaký je to pivo?“, pokračuje výslech. „Dobrý“, hlesne pán. „To je desítka?“ „Ne, dvanáctka.“

Muž se skoro zděsí své troufalé odpovědi, jeho oči lehce zatěkají mimo stůl. „Ty si dáváš dvanáctku?!“ Manželka to pronese s takovým důrazem, jako by šlo o pedofilní akt. Vyšetřovaný se lehce zavrtí a těkne na mě uštvaným pohledem. Měl si jí říct, že je to vosumnáctka, ať se má čemu divit, bleskne mi hlavou… On jen pokrčí rameny, což asi považuje za lepší variantu, než nějak lobovat pro silnější (a dražší) pivo. Konečně na tak pitomou otázku snad nelze ani odpovědět… Paní vysype do kafe dva cukříky a energicky míchá. Já srkám svou polévku a jímá mě hrůze v předtuše, že to, co jsem doposud vyslechnul, je vlažná předehra…

„Zamk si ty kola?“, vyjíždí vyšetřovatelka z čiré nutkavosti pořád klást kontrolní otázky. Uvědomil jsem si, že má prostě diagnózu… Bohužel, si to evidentně neuvědomoval Vráska. Naprosto jasně byl udržován v přesvědčení, že ON je neschopnej blbec a potencionální zločinec. V mém kanclu takovíhle chlápci pouštěj vodopády slz a já jim podávám kapesníčky a radim, jak umim. Tady jsem byl v bolestné roli náhodného diváka, který nesmí jakkoliv zasahovat… Tak jsem mu alespoň v duchu podsouval své poznámky. Má sugesce však narážela na ocelovou energii psychopatky.

„No, nezamk“, rozhodí vyšetřovaný Vráska rukou směrem k jejich bicyklům. „Vždyť na ně vidíme.“ Byl jsem pár vteřin zvědav, jak se vyšetřovatelka vyrovná s tak logickým argumentem. Místo aby uznala svou obscesi, pronesla koutkem úst (levým koutkem, neboť on seděl takřka symbolicky po její levici) neuvěřitelnou poznámku: „Di je zamknout.“ Trochu jsem ztuhl a pohyb lžíce s polévkou zaznamenal nepatrné přerušení. Nad naším stolem se vznášelo takřka tarantinovské napětí. Pán na mě zas skoro omluvně těknul a pomalu vstal. Vyhrabal z baťůžku zámek a odešel zamknout kola…

Paní rázně zabořila vidličku do dortíku a nacpala si pusu. Kam tohle až doje, lekám se… Vybavil se mi starý film o rodině Homolkových… ten herec Husák, co hrál Ludvíka, měl docela podobnou vizáž, lépe řečeno atmosféru očí a výrazu. Velcí režiséři mají geniální schopnost obsazovat velké role lidmi, kteří mají hlubokou vnitřní totožnost s rolí… Shrbený Vráska, se po splnění úkolu, vrátil ke své dvanáctce a padesátce… „To je celkem dobré“, pronesla samolibě paní s ústy od umělé šlehačky. „Dej si to taky.“ „Nechci“, odvětil a zaznělo to, jak léčivá mantra. Fajn, tak TADY máš tu hranici, Ludvo, pronesl jsem já v duchu. Pak ale přišel tarantinovskej debakl.

Na scénu přichází skupinka dalších cyklistů… Dojídám polévku, ale sedím dál, jak přikovaný. Dva páry středního věku. Problém byl v tom, že dámy byly evidentně z vyššího levlu. Tipnul bych si na Prahu. Při pohledu na ně (a při svých režisérských schopnostech) jsem vycítil průser. Nestačil jsem to logicky pobrat, ale bylo to dopředu nad slunce jasný. Obě ty ženský byly totiž nápadně atraktivní. Nutně musely projít kolem našeho stolu, takže Vráska byl předem vodepsanej. Ten malér mu ani samo nebe nemohlo odpárat. Já je viděl přicházet, manželé u stolu je měli zatím za zády. Začal jsem se potit za Vrásku. Obě opálené (možná z Karibiku) blondýny, jedna s vlasy ala herečka Mag Ryan, druhá ala tenistka Anna Kurnikovová. Jejich chlapy jsem nevnímal. Byly samozřejmě sexy-sporty vohozený a make up si neodpustily ani na výletu. Řekl bych, že měly tu atmosféru – OK, kluci, jedem na kola, na Kvildu. Ale běda jak se u toho ušmudláme nebo zpotíme… Vedly svá těžkotonážní elektrokola ke stojanům. Zpozoroval jsem děsivý moment. Paní, která právě dorazila svůj dort, viditelně znervózněla, ještě než je mohla vidět! Začala cukat ústy a rychle mrkat. Vidličku skoro hodila na zapatlaný talířek a Vráska udělal tu osudovou automatickou chybu - neudržel pohled zabořený do stolu a OTOČIL SE! Paní místo, aby se také automaticky otočila po příchozí skupince, zabořila ostrý pohled do NĚJ! Hysteričky mají neuvěřitelný talent přitahovat a režírovat konfliktní situace. Já, pro

změnu, se při té hrůze, začal opájet srandovním pocitem, že mám aspoň čtvrtku talentu Quentina Tarantina a počal jsem vnímat toto drama, které bylo ve vzduchu, aniž se zatím zhmotnilo.

Při pohledu na prsaté, elastické blondýny, Vráska polkl, aniž se napil piva. Pak hned sklopil hlavu, ale POZDĚ! Komisařka se ani otáčet nemusela, protože čtveřice už vkročila do jejího zorného pole. Dodatečně jsem si uvědomil, že hysterka odečetla MOJI energii, neboť JÁ je viděl první. No nic. Drama je těsně před vrcholem. Já jako rejža se uplně tetelim, ale zároveň děsim předem. Protože tohle NENÍ film! To je REALITA! Tady a teď! Už TAM jsem si říkal – o tomhle aspoň napíšu! Když tam můžu jen čumět. Tak teď to tu máte…

Paní, rozhozena i navzdory vysokému glykemickému uspokojení řekla levým koutkem úst, ale již naprosto hlasitě slovo, které jsem se podvědomě obával: „NEČUM!“ Řekla to přede mnou, tak nahlas, že i on musel vědět, že jsem to slyšel. Hleděl jsem fascinován, jak se paní na ty lidičky tváří mile a společensky a koutkem úst je schopna sdělovat svému drahému rozsudek smrti. Vráska na mě zoufale pohlédl. Naše oči se na několik vteřin střetly a jakoby se na tu chvilku zastavil čas i film, nastalo hrobové ticho a já mu v duchu řekl: „Jestli jí TEĎ nepošleš tady a teď a nahlas, přede mnou do prdele, tak si mrtvej muž, Ludvo!“ Dobře vím, že další životní scénář těchto „filmů“ je jen dvojí: Vzpoura nebo chemoška. Ludva sklopil pomněnkové oči a jeho paní zavelela: „Deme!“ Zved se a své pivko nedopil…

PS: Po roce pan Vráska alias Ludva Homolka zčista jasna po nedělním obědě oznámí své paní: „Zejtra na měsíc odjíždím.“ Vrásková sebou šlehne na koberec a zařve: „COŽE?!“ „Jedu na měsíc do prdele“, suše a se záhadným úsměvem praví manžel. Žena vytřeští oči a zaječí: „NIKAM!“ On se usmívá a vytrvale kroutí hlavou, dokud ona nezaječí: „KAM?!“ „Do Venezuely s kámošema“ a zamává jí před očima letenkou do Caracasu. Paní není schopna pro hysterický knedlík v krku chvíli promluvit. Otevře dokořán okno a zakřičí do ulice zády k němu: „PRÓÓČ??“ „Na vodopády“, odvětí Vráska a obličej se mu celičký jakoby vyhladí…

Tomki Lebenhart