Mýlil jsem se

Minulý rok pro mě nebyl zrovna příjemnou procházkou růžovým sadem. Spíše jsem se prodíral trním a občas jsem se musel šrkrábat z díry… Taková situace obvykle člověka přiměje ohlédnout se zpět a přemýšlet, co bylo špatně. Jednou ze zásadních věcí, ke které se stavím sebekriticky je, můj příkrý postoj k církvím a naprostou mýlku musím přiznat ve svém hodnocení kříže jako symbolu utrpení - viz můj článek Kříž (který po několika dnech bude z archivu odstraněn). Poslední dobou jsem se hodně zajímal o křesťanství, zjevení Ježíše a mluvil s několika významnými křesťanskými představiteli. Moje aktivity vyvrcholili přijmutím křtu v pravoslavném kostele sv. Anny v Plzni.

Má přezíravost skutečných křesťanských hodnot může být symbolizována např. tím, že jsem si za 30 let nevšiml krásného pravoslavného kostelíka na lubském předměstí Klatov. Je i s menším hřbitovem vzdálen od silnice asi sto metrů. Po této silnici jsem jel nejméně tisíckrát v autě či na kole a má bdělost byla vzhledem k této nepřehlédnutelné stavbě na nule. Zúčastnil jsem se zde jedné nedělní mše, kdy přijel metropolita z Prahy. Obřad a atmosféra byla nabita energií lásky a pokory. Podobnou zkušenost jsem zažil v kostele Československé církve husitské v Klatovech, jejíhož kostela jsem si do té doby opět nevšiml. Navíc musím uznat, že oba naši nejvyšší katoličtí představitelé, kardinálové Vlk a nově i Dominik Duka, jsou velmi inteligentní a láskyplní lidé.

Věci nikdy nejsou černobílé a masakry Indiánů v Jižní Americe, křižácké vražedné výpravy a řádění katolické inkvizice ve středověku jakož i sexuální prohřešky uvnitř církví zahalili můj pohled černým šátkem… A tak i pohled na symboliku křesťanského kříže byl zkreslený. Šlo o čistou nevědomost, na které jsem sebevědomě vystavěl svůj názor. Kříž tedy NENÍ jen symbolem utrpení Ježíše Krista, nýbrž připomíná zejména jeho spasitelský význam. Je nadějí a posilou. Ač býval často kněžími zneužíván, nic se nemění na jeho ryze pozitivní symbolice.
Moje kmotra mi ke křtu koupila zlatý křížek. Jsem rád, že ho mám. Jsem rád, že jsem křesťan. Mé zálibě a zájmu o duchovní proudy Východu to nikterak nebrání. Mé víře v sebe a v člověka už vůbec ne. Procházím obdobím, kterému křesťané říkají pokání. Tento článek přijměte, prosím, jako jeho malou součást. Děkuji.

Tomáš Lebenhart