More

Takhle sami sobě říkají Cikáni. Příběh není tedy od nějakého teplého pobřeží, nýbrž z Vídeňské ulice v Klatovech, po které se během svých všedních dnů pohybuji sem tam – Vídeňská, jako by se stala součástí mého života, tepem mého srdce…

Jdu vám takhle dolů (tam kde pracuji) z oběda – Vienner strasse jest lehce nakloněna od historického náměstí a je tedy s plným žaludkem spíše výhodou, že moje ordinace se nachází na jejím dolním konci, navíc pak nutně musíte projít kolem kavárničky, kde takřka ordinuje děvče silnou a lahodnou kávu. Miluji ulice i uličky, jež jsou jiné než trapně vodorovné. Chůze vzhůru nečiní mi zvláštního problému, jelikož hledíte k horizontu budov a nebe je vám poněkud nakloněno a navíc jste si vědomi toho, že cesta zpět bude vám lehčí… Vídeňská je zároveň lehce prohnuta (jako ta slečna) a to je taky fajn, že nejdete furt rovně jak na módní přehlídce. Šinete se ulicí s domy, obchody, všemi těmi výlohami a hospodami a pak horizont - a náměstí s poletujícími kavkami a holuby náhle otevře svou náruč – a vy zase jdete trochu z kopce…

Nejlepší je to, tam, kde na konci ulice či bulváru je moře. Klasika je v San Francisku, to známe z blbejch i dobrejch americkejch filmů. Nezapomenu ten pohled jednou ve Vancouveru… jdu se zmrzlinou v ruce po Robson Avenue do kopce a najednou vidím přímo před sebou v dálce obrovskou bílou loď, jež byla tak veliká a vysoká, že vykukovala z Tichého oceánu přímo mezi mrakodrapy. To v Klatovech nemáme. Ani tak dobrou zmrzku, přiznám… V našich městech nejsou bohužel italské čtvrti, což je tedy hendikep vám povim.

Ale zpět od moře k more… Jak se tak kutálím z Vitalky do ambulance, zastavil u mne velký starý černý bavorák. Okénko šlo dolů a já koukám na rozložitého proplešlého mladíka snědé pleti. Rozvaloval se ve svý káře jak nějaký kubánský týpek na havanském Malecónu. Vedle něj ještě tlustší seňora s čtvrt kilem zlata na krku a v uších. V autě evidentně panovala uvolněná nálada. Muž ztlumil rádio, aby lépe slyšel a usmál se na mne jako děda Mráz na překvapené dětičky, jež byly celý boží rok hodné… Róza hleděla zamyšleně kupředu, jako kdyby auto jelo…

„Já vás zdravím, pané“, zvolal a dokonale uvolněným masitým zápěstím vykouzlil půvabné až aristokratické gesto pozdravu. Čuměl jsem. „Jak se máté?“, pokračoval. Rychle jsem ho nacítil. Dobře znám ty energie. Herec! Profesionální lhář a vypravěč. Pokud se nenasere, velmi milý a laskavý člověk, který si chce hrát a užívá si komunikace, připraven k nečekaným improvizacím. Gadži vnímá jako suchary a dělá si z nich prču. V té věcné nudné rovině se chtěl zeptat na jednou adresu ve městě, ve kterém byl patrně poprvé v životě.

Hned jsem se chytil. Taky to umím. „Zdravím“, lehce jsem se uklonil. Chvilku jsme na sebe hleděli čtouce v očích, zatímco Rosita hleděla neúčastně k obzoru. „Tak co to bude? Nevíte kudy, co?“, usmívám se, jako kdyby koukal do zrcadla. Vrásky se mu kolem očí vytratily, zato kolem úst zvýraznily, takže úsměv trochu pozbyl srdečnosti. Kapánek jsem ho nasral, leč v rámci hry. Opřel se do sedačky ještě více a roztáhl stehna, aby ukázal, jak je dokonale nad věcí. „Vy tady žijete, pane?“, optal se, a bylo jasné, že je to dotaz otevírající téma. Jeho téma. „Jo, jo, pane, žiju“, zalhal jsem. Ale jen malinko. Žiju pět kiláků od Klatov. „Dlouho, pane?“, jeho úsměv byl opět srdečný, jelikož získával kontrolu nad hrou. „Dlouho…“, říkám a začíná mě trochu mrzet, jak lehce jsem se ocitnul v pozici vyšetřovaného. More přitlačil: „A pracujete tu?“ „To taky“, připustil jsem a potlačil otázku ohledně jeho pracovních záležitostí.

Nerušeně blokoval ulici a auta za ním čekala, až budou moci předjet. Nad Vídeňskou se vznášela energie Karibiku či Tirany v Albánii, kde můžete zažít, jak si dva řidiči povídají z auta do auta, ovšem na opačných stranách, takže provoz stojí, zatímco oni si zapalují cigarety a debatují. „Jdu do práce, máte minutu, pane“, přecházím do ofenzivy. „Zatvářil se ještě mileji, jako kdyby mu po hlavě tekl med, a povídá: „Tak to jsem zvědav, jestli budete vědět, kde je Jarošova ulice…“ Nastalo dramatické ticho, které jsem si asi vychutnával víc než on. Rozanda vyštrachala v kabele cigáro a on jí automaticky připálil aniž by se na mě přestal dívat. „Tady nemáme takovou ulici, cizinče“, šel jsem na hranu. Vzal to. Herec pozná herce… zakroutil hlavou, jak když se kutálí meloun a upřel na mě černé oči. Čekal a přitom se celým obličejem usmíval. Věděl, že je a že já vím, že to ví. „Pane“, povídám, to je Kapitána Jaroše, víte? To byl KAPITÁN! Kapitán.“ a zasalutoval jsem. More neztratil humor a povídá: „Pané, vy si tady děláte legrácky, ale nevíte, že jste v pořadu český televize a všude tady jsou kamery. Tohle se natáčí…“ Rozmarína se nervózně ohlédla, jak kdyby na ty jeho řečičky nebyla uvyklá. Přerušil jsem ho italským gestem se špetkami prstů nasměrovanými k nebi k němuž jsem i pohlédl a zatřásl jsem rukama…

Hra skončila, bylo třeba jít do práce a jet do Jarošovky. Vysvětlil jsem, kam má zabočit a zase zabočit. „Pané, vy mě navádíte…“ chtěl si do poslední chvíle hrát. „Zahněte vlevo“, říkám rozhodně. „Jo, jo, zahnu vpravo…“ usmíval se. Možná si myslel, že jsem taky more. Vrátil jsem se z Kréty a byl jsem hnědej jak on… „Jasně že vpravo.“ A přes to otevřený okýnko jsme si plácli. Zinajdě před zpoceným obličejem. Rozjel se, a kam zahnul mi bylo ukradený. Pobavil jsem se… Hu – more, ne? Nejsem dilini…

Tomáš Lebenhart