Moje tajná kočka

Žijeme spolu na psí knížku. S kočkou na psí knížku… na tajňačku. Je nesmělá. Přichází v noci. Pod rouškou tmy. Obejde barák, sjede zbytečky od večeře, které položím před dveře. Tu trocha Leeeerdameru či uleželé Goudičky, nebo Gorgonzolečky, jindy něco z Parmy… no, znáte to... Tahle kočka nezná hranic… má mezinárodní přehled, ač z Újezdce jest. A tak ke mně chodí, jako bych byl nějaký kocour nebo co, akorát vo tom nikde nemluví. Hlavně ne před Jarošíkem… Tím velkým kočičím dobrodincem, který, nedávno, jako pán Ježíš, vstal z mrtvých, neboť nemohl v Léčebně dlouhodobě nemocných patrně snésti více, že jeho kočičí družina hladově mňouká kolem jeho pastoušky – a čeká naň.

Víte, já to dlouho vůbec netušil. Že přichází. Až napad sníh. Tak mě to taky napadlo – jí něco podstrčit. Uspokojit tulačku. Aby nebyla frustrovaná věčně z těch lidí. To by mě vážně zajímalo, jestli ta potvora si to uvědomuje aspoň. Nebo jestli prostě přijde, schramstne, zahejbá fouskama a de dál. No co já vim. Ale tušim, kočky kapku znám. Vim, že člověka berou vážně. Akorát vám to skoro nikdy nedaj najevo. Nechávaj vás v tom plácat a myslej si svý.

Jeden čas se mnou bydlela černá kočička, která měla ve zvyku mi čumět do ksichtu, když jsem spal. (No, já jí to vobčas vlastně taky voplácel…) Přistih jsem jí jednou natažen na gauči v obýváku po nedělním obědě. Otevřu najednou oči, protože se mi rozgdákal mobil – a koukám, že mi sedí na břiše a studuje mě. Tak hlubokej pohled se jen tak nevidí (ani u lidí). Šmátral jsem rukou po mobilu, abych nemusel vstát a ona seskočit. A ona? Pohlédla na kdákající mobil, přivřela oči a dost znechuceně seskočila, přičemž mě obdařila lehce zaťatými drápky přes triko do podbřišku. Jako by snad tušila, že mě volá kočka lidskáá…

Kočky nás sledujou, jak se chováme, co furt jako vyrábíme. Ale taky jsou na nás dost závislý. To je kočičí věčnej rozpor. Tahle tajná kočka mě ale jen využívá, nebudu si zbytečně namlouvat, že mě miluje. To je ten věčnej rozpor nás lidí… miluje mě, nemiluje mě… Směšný, co? No a to hlavní jsem vám vlastně ještě neřek: Ona se mnou i příležitostně bydlí. Stopy ve sněhu hovoří jasnou řečí. Někdy končí u dveří mojí boudy na nářadí, lyže, kola.. jež má dole podhledy akorát tak pro kočky. A v tý mý boudě je taky bouda po mým jezevčíkovi, pěkně starejma mejma tričkama a košilema vystlaná. A tak zatímco vládne noc a mráz a sníh, oba spíme – v oddělených ložnicích. Mám zvrhlou radost, že je sousedovi nevěrná – se mnou! Jo, předminulý léto se mnou takhle bivakoval nějakej dravec ptačí. Někde pod střechou, nikdy jsem ho nezahlíd. Jen ty jeho věčný myší hovínka na parapetu… Taky se mnou bydlely vosy i sršni. Ale jako sory, to už je jiná story…

Teď mě ale napadlo… co když je to kocour?? Do prdele, to sou starosti!

Tomáš Lebenhart