Milé Pavle

Včera byl zase den… Jedna klientka od Jihlavy nám do ordinace přivezla domácí meruňkovo-višňový koláč. Řekl jsem si, že svůj kousek odvezu domů a rozdělím se s Jakubem. Ke konci ordinačního dne přišla na návštěvu moje kámoška a přinesla v neprůhledné plastové dóze speciální koláč, že je to pokus a že budem s Kubou koukat, prý překvápko. No, já jí normálně prásku, jmenuje se Pavla Hartigová a učí na střední škole. Občas něco v kuchyni vyvede, je to vždycky úžasné a taky eko, bio. Vyzná se…
Tak, co teď? Podíval jsem se lítostivě na koláč od paní z Jihlavska, jak tam na talířku, na ubrousku, na leničce čekal - a tak jsem ho pro jistotu sežral… a vyrazil jsem domů. Říkám klukovi, máme překvapení, prý budem koukat. Tak jsme se do té krabičky neodvážili ani jedním okem podívat, ani ji trochu pootevřít, ani k té škvírce strčit nos. Prostě jsme se až do rána trápili a nekoukli se tam. A do toho pan Jarošík, přinesl večer vánočku, kterou vyrábí i v červenci… No to byl den. Připadal jsem si jak Ježíšek, samý dary.

Ráno, snídaně na zahrádce, kapučínko (Kuba Nápoj Mudrců - jeho vůle je ocelová) a konečně jsme otevřeli dózičku. Tam osm kostiček koláče. Dolní polovina tmavé těsto, horní polovina různé ovoce, co zahrada dala a navrch drobenka a upražené mandličky a pistácie. Obřadně jsme se pustili do ochutnávání, potřásali uznale hlavama, a občas jeden druhému radostně oznámili: „Višeň! A bez pecky." Nebo: „Mám meruňku!" A tak jsme se užasle informovali, co tam všechno je a užívali si přítomný okamžik i koláč.

Tak, milá Pavlo: Nerad rozdávám jedničky, znáš mě… Byly to maximálně lepší velmi dobré, ale dneska máš teda u nás výbornou! Líp bychom to prostě nedali… to si piš.

Tomáš Lebenhart - mistr nadsázky, jak často říkáš…

PS: Chtěl bych vidět, jak se chytáš za tu svou krásnou hlavu, když to čteš… a ty pravopisný chibi jsem udělal schválně, tak mi to neopravuj!