Mazec

A je to tady zas! Co? To se dočtete, budete-li číst dál…
Virus je špatná zpráva, neviditelný, takřka nehmotný vetřelec do našeho nitra… do nitra buněk, do jejich jádra, do jeho jadérka – jenž se v jádru nachází, a posléze do jeho chromozomů, do DNA… tam ti nevítaní vizitoři rozjíždějí svůj vlastní software… nikoliv nám přátelský a užitečný. Ale bacha, jde to mnohem hlouběji. Alespoň si to myslím. Mám opakované zkušenosti – a mnozí z vás asi také, že virus mění i naši mysl a psyché. Vůli, osobnost, vkrádají se nenápadně do naší mysli. Tyto zcela netělesné příznaky registruji prakticky po celý život, ale až asi nyní mi to konečně sepnulo. To je téma tohoto nesouvislého textu…

Porucha nálady u mne přichází jako první příznak virové infekce. Často její vstup probíhá v noci doprovázen nepříjemným snem! Ráno se pak budím špatně naložen, vstávám vyloženě levou. Registruji sníženou chuť k jídlu. Normálně, jak procitnu, tak se těším na snídani, na vás, na den… co bude, jaké zajímavé setkání proběhne, jaké jiskry budou létat… A tak se zvednu a prostě se nijak na nic právě netěšim. Funguju, ale nemá to šťávu. Docházím do ordinace, do restaurace, ale nezajdu třeba do kavárny, jsem takovej spíš praktickej, použitelnej, spolehlivoučkej, ale určitě ne radostnej, vtipnej a zlobivej…

Až pak se trapně dostavují fyzický symptomy jako ucpaný nos, pálení v nosohltanu, rýmička, někdy i lehce zvýšená teplůtka a únava. Rozhodně psycho příznaky přicházejí jako overtúra, jako nutná předehra toho dramatu… Pro zajímavost dodávám, že často zažívám přímý opak. Nepřiměřeně dobrá nálada (psychiatrická dg.), najednou se zhluboka nadechnu, aniž to plánuju.. prostě se mi tělo nějak samo nadechne. Klidně si doma zpívám nebo něco pro sebe mluvím, ksichtim se na sebe do zrkadla – asi další sousto pro psychiatry. A nádavkem se mi nějak všechno daří lépe, jde to jako na drátkách, ženský se na mně nějak víc smějou, už z dálky, dokonce mívám kliku… taky mi naskakujou samy od sebe věty k článečkům. Pak si jen musim dřepnout ke klávesnici a vyťukat to… asi mne napadají nějaký kamarádský viři…

Teď ovšem už víc jak týden mně jedou ty blbý. Kamarádka u oběda ve Vlaštovce mi říká: „Nudim se. Dlouhos nic nenapsal…“ Já jen povzdechnu… „Nemám čas.“ Pěkně kecám. (Ale už píšu, Věruško) Náladu nemám. Nemám z čeho vařit. Slečna Múza si hraje na schovávanou. Sednu si k PC otevřu Micro soft office word a čumim na obrazovku. Prsty roztažený jak pianista před nástupem do svýho partu – a nic. Čárka kurzoru provokativně bliká, témátko by i bylo, leč nic nenaskočí. U mě je to většinou o první větě či odstavečku. Zastávám názor, že první věta či věty musí přijít jak blesk z čistýho nebe. Ten další text už je jen hřmění… Je určitě rozdíl, když první věta povídky o nakupování zní: „Jednoho dne jsem se rozhodl, že si pořídím nové boty. Zašel jsem tedy do obchodu s obuví…“ Nechytne čtenáře víc třeba věta: „Vletěl jsem do kšeftu s botama a vybalil to na vyjukanou prodavačku: Vidíte, v čem běhám? Zachraňte mně!“ E? Víte, o co jde, že? No a přesně tohle mi teď chybí.

Ale vyzrál jsem na to – pro tentokrát. Vypsal jsem se z toho.

Toto téma má asi ještě méně rozverný podtext – poruchy nálady a ztráta životního elánu, humoru, hravosti a dovádivosti, bohužel jsou neklamnými příznaky chronických, mnohem silnějších a chytřejších mikroorganizmů, které pak způsobí „neléčitelnou“ nemoc. Velký učenec a léčitel Norbekov prohlásil, že pokud vám lékař sdělí, že máte nevyléčitelnou nemoc, jde o zločince hrajícího si na boha…

Tak vám díky, že jste to se mnou vydrželi… příště snad něco víc sexy…

Tomáš Kejch Lebenhart