Malinový výlet

Sobota v půli července, celý den modro nahoře, zeleno dole… zlaté slunce maká na plný úvazek. Ukládám do auta kolo, cyklo věci a nabírám směr jih. V Křemži (pod Kletí) je sraz mého jihočeského příbuzenstva v žhavém odpoledni, takže se bosky pohybujeme v příjemném chladu staršího domu…
Je ale deset dopoledne, zastavuji ve vsi s názvem Brloh (další příbuzná) a sestavuji kolo, převlékám se a vyrážím… tentokrát vyloženě na pohodu. To si říkám už cestou v autě: Dneska, chlape, na pohodu, žádný rekordy, v klidu své vzácné samoty si užiju tento úžasný den i kraj… Ne jako třeba, když jedeme s Jirkou Čehovským, dva šedí vlci polykají kilometry, supí do vršků, frčí s kopečků, hledajíce nové, nevyznačené a dosud nikým neprojeté cesty… Dnes sólo (víte že, já takový společenský člověk, mám fakt lidi rád – někdy vyrazím a chci být jen sám…) To se mi pak v hlavě ledacos porovná a utřídí… jsem rád sám se sebou. Tak si říkám – hlavně na pohodu. A taky jo. Zastavuji u trosek hradu Kuklov – gotika, 14. století, Vláčil tam točil své slavné Údolí včel… seskakuji, koukám, cítím, fotím… maliny zobu. Pak vzhůru po modré na zalesněné hřebeny. Před horizontem to v klidu vzdávám, usmívám se do nebe, jako bych měl diagnózy a kolo tlačím, celý zadýchaný a zase ty maliny… plné hrsti, říkám si to je neskutečná chuť, lesních malin není nikdy dost. Projíždím kolem typických jihočeských baráků, samot, třešňový kraj – jedna víska se dokonce jmenuje Třešňový Újezd (škoda, že už jsou třešně pryč… Jen na jednom košatém, starém a moudrém stromu se černají divoké višně – jsou to už tak trochu višňové hrozinky, aromatické, slaďoučké bobulky portského vína na stromě…). A tak lehce omámen pokračuji volným tempem, beru to lesem a zase ty maliny, tak pořád seskakuju, naskakuju, proč taky ne. Pohoda nejvyššího stupně – eh, tedy skoro nejvyššího – to aby se na mě náhodou pár holčin nenahněvalo…

Na zelených pláních potkávám místního strejdu (v tomto kraji je tradice, oslovovat a nazývat starší lidi – i zcela neznámé: Teto, strejdo). Vede svůj obstarožní bicykl úvozem, vrásčitý s placatou čapkou… Prohodíme pár vět… jó, malin je dost, hrušky jsou ňáký strupatý… Podobný dědky jsem potkával kdysi v rozpálených horách jižní Kréty… sedící s nohama na bok na pomalých oslících, nikam nespěchající, s věčným širokým úsměvem – navzdory pěti, šesti křivým žlutým zubům. Elá, volali, a pak už jsem moc nerozuměl, ale to bylo úplně fuk. V očích měli volnost a hrdost, barva jejich očí, ukrytých mezi hlubokými vráskami, byla neurčitá. Byl v nich třpyt ropných skvrn, či co. Jeden z nich zalovil v kožené mošně na hřbetu šedivého ušáka a snědou rukou mi podává kus ovčího sýra… jindy špek, jednou mi dal krétský strejda napít svého domácího červeného… Nikdy (opravdu nikdy) jsem nepolkl lahodnější víno, i když zteplalého až dost… Kolem absolutní hukot tisíců cikád, staré olivovníky, kaktusy, několik měsíců nesprchlo, horko vytvářelo nad asfaltem tetelící se zrcadla…

Oslí oči… velké, temně hnědé, věčně smutné, sametové, smířené se vším… jejich jiskry – v nedohlednu. Jak trefná charakteristika homeopatického oslího mléka: Člověk, který ho potřebuje k uzdravení, má základní životní naladění: Oddaně sloužím svému králi… Ano, to JE oslí poslání a energie. Stačí se podívat hluboko do oslích očí. Mimochodem, takto jsem dlouho hleděl do očí sépie ve velkém akváriu ve Španělsku… naše oči byly asi 30 cenťáků od sebe a neuhýbaly. Dlouho, dlouho… Když přijde, nějaká žena, potřebující k uzdravení informaci z tohoto pozoruhodného hlavonožce, vnímám ten samý pohled… o tom by měla být homeopatie, hlavně… Znám pár lidí, kterým by info z oslího mléka patrně pomohla.

Zkuste si představit dlouhou úsečku. Bod A je osel, bod B je divoký, naprosto svobodný, nezkrotný mustang. Kde jste vy? V které části této pomyslné čáry? A kterým směrem máte namířeno? Jsou lidi, kteří se pohybují sem a tam… respekt, hledají. Blbé je stát a pořád na něco čekat…

Ti, kteří na oslících jezdí a nakládají na ně, jsou ti králové, taky to maj v očích. Jejich čtyřnozí sluhové jim, jakoby odebírají agresi a hněv a oni, ve svých divokých očích věčný mír. Podobné energie panují i mezi tuarégskými a berberskými nomády a jejich velbloudy… Starý Kréťan se může jen lehce nasrat, když ho omylem nazvete Řekem… Podobně jako vás může na Korsice vyvést z omylu kdokoliv… Nejsme Frantíci, jsme Korsičané! Ale mluvíte francouzsky, ne? Ne! Mluvíme korsicky! Tak i v Baskytsku, nebo třeba na Sicílii. V Palermu vám majitel tratorie s pevným přesvědčením poví: Italové? Ti rozumějí módě nebo auťákům. Jídlu a vínu NE! To má koule, co? Vím, že Taliáni dost brebentěj a klidně by mohli vést nějakou kecací ligu… ale ty chlapský grády to má, protože vám to na fleku dokáže! S klidem, přehledem a úsměvem. Buon apetitto. Tady jste na Sicilii. Ta oprávněná hrdost… Spíše zábavné bývá naturální rivalita jižních národů – v neškodné rovině svých produktů a mentality… Mám opakovaně vyzkoušeny reakce Italů a Francouzů. Když se optám Itala, co říká francouzským vínům a naopak, Francouze, co on na vína italská, hned se zakaboněj, tvářej se vyloženě nešťastně, ta neopsatelná gesta, jakoby měli obě zápěstí zlomená… Francesi a vína? Proberte se… Itlianes? To nemyslíte vážně…

Ale zpátky na náš jih… Vracím se jinou trasou a jedu příjemně chladivým lesem. Periferním pohledem zachytím cosi zajímavého, zaslechnu jemné zurčení vody, pocítím příjemnou energii. Brzdy a trochu se vracím. Lesní studánka (pohleďte sami). I pár hrnků tam bylo na větvičkách jasanu rozvěšeno… Doplňuji cyklo lahev a říkám si: A kde máš autopatickou lahvičku, milý pablbe? No, nemůžete mít vždycky úplně všechno, že jo… Vyjíždím z lesa, asfaltová stezka, do kopečka. Na horizontu se přede mnou dramaticky otevře pohled na energeticky neskutečný masiv Kleti a dalších kopců… A zas ty maliny… polykám slunce, vzduch, vodu a zem místa… nekonečný chuťový akord.

Zpět v Brloze… narodil se tam v jedné chalupě i ten náš Milouš (Jakeš). Hvězdy mu přály. Narodil se ve lvu a dotáh to celkem daleko – na to, že to byl dle pamětníků úplně obyčejný strejda. Vozili ho po Praze v Tatře 613…

OK! Lví čas máme přede dveřmi… Uáááááááá…

Užijme si ho, zkusme beze strachu vykročit směr bod Béé…

Tomáš Lebenhart