Májová sobota

Po jógové a tai chi sestavě vstříc vycházejícímu slunci, na trávě bosý v rose, po snídani s radiožurnálem, vyrážím na Kašperky navštívit mámu. Beru to kvůli objížďkám přes Velhartice, a jsem odměněn, slušným „panoramatem“ s hradem. Naposled jsme jej dobyli s Jirkou Čehovským v sedlech bicyklů… Další fotku jsem pořídil z okénka auta, jelikož měnili povrch silnice od Vydry na Kašperské Hory a jelo se na dvojku. Takže během půl hodiny dva hrady, což se průměrnému Američanovi nestane za celý život…
Maminka bydlí již léta v penzionu a je tam vcelku spokojena. Jenou za cca tři týdny přijedu s nákupem, zajdeme na oběd, popovídáme. Když dorazím, musím hned navštívit pár babiček v jejich bytečcích a přeložit jim z latiny jejich lékařské zprávy a vysvětlit jim proč je třeba bolí koleno či berou ten či onen lék. Na to, bohužel, jejich ošetřující kolegové nemají čas ani náladu.

V restauraci Nebespán držím v rukou nejrajcovnější literární útvar – jídelní lístek a nevěřícně kroutím hlavou. Ossabucco… Dali jsme si kohoutí polévku s neuvěřitelně sladkou mrkvičkou a pak milánskou specialitu (Lombardie) z telecí nohy. Morková kost s kližkou, dušená v zelenině s vínem + kuskusová opečená placka. Takhle si na nás vymýšlejí… To víte, že jsme si to užili. Letmo se mi vybavil latinský klasický citát: Sero venientibus ossa. V italštině pak: A chi tardi arriva, rimagnono le ossa. Tedy – těm, kdo pozdě přicházejí, kosti. My přišli včas a taky kosti… ale pěkně obalený.

Na zpáteční cestě žlutozeleným šumavským mořem, zalitým sluncem jsem to vzal přes Hartmanice a Dobrou Vodu. Tam u svaté kaple poklekl a nabral si živou vodu do lahví. Byl tam shlouček turistů – z různých koutů naší roztomilé země, a moc pěkně jsme si popovídali… no a pak už jsem spěchal domů, podívat se na naše chlapce, jak zdecimujou Kanadu, což se jaksi nekonalo, ale hokej to byl parádní. O první přestávce espresso macchiato z Havaje, o druhé stopičku 50% Tatratea. Pak jsem trávu posekal a řek jsem si: Docela fajn den.

Tomáš Lebenhart